Za poručíkem Josefem Korešem,
plukovníkem a nositelem válečného kříže 1939 in memoriam

Píše se datum 2. října 2001, je krásné slunné ráno, trochu zastřené oparem, chladno. Z Říčan vyjíždějí dvě auta na sobě zdánlivě nezávislá. Kam asi jedou? Jedno bílé, veze sestru Danušku, rozenou Korešovou s rodinou. Zdá se, že i to auto už podle data cíl své cesty zná, protože sem jezdí od určité doby i dvakrát do roka. Druhé, tmavé barvy, v něm starosta města František Vrba s prof. Jaroslavem Korešem a jeho ženou prof. Irenou jede po dálnici, krásnou krajinou do Humpolce a přes Přibyslav také do obce Hřiště u Přibyslavi. Zde 6. října 1946 byla odhalena za účasti generality a hradní stráže pamětní deska hrdinům domácího odboje gen. Lužovi a jeho pobočníku por. Korešovi.

Projíždíme Přibyslaví. Míjíme polní letiště, na němž kdysi byly zbytky Luftwaffe, a zanedlouho zastavujeme ve vesničce Hřiště – je to úvraťová ves, kde končí silnice. To je náš společný cíl. Opět sem jedeme, abychom se poklonili před pamětní deskou a položili sem věnec se stuhami státních barev. Už před čtyřiceti sedmi léty tady byl zavražděn div. gen. V. B. Luža, jeden z vedoucích činitelů našeho národního odboje. S ním tu padl jeho pobočník, nadějný sedmadvacetiletý důstojník Josef Koreš. Tato tragedie je o to smutnější, že jejími původci byli čeští lidé. Krátce před touto událostí v obci a v okolí řádilo Gestapo, lidi už nevěřili a podezírali každého.

Kraj je tu krásný. V modravém oparu podzimního dne se chvějí vzdálené vrchy, z polí protkaných stříbrem babího léta se kolébají vozy plné bramborů, kouř ohňů uléhá v údolí a měděné listy neslyšně klesají na cestu před hospodou pana Votavy a paní Němcové, jeho dcery. A slunce, které sice již nehřeje, pomáhá svým nazlátlým světlem kouzlit pastelový obraz zemského ráje.

Sladko je tady postát a pohladit očima oblé boky zalesněných kopců, opravdu krásně je tady i dnes ....

Leč tento kraj dovede ukázat také jinou tvář. Vítr je tu domovem a dovede bezohledně rvát a pronikat do kostí, a déšť a mlhy, věčné společnice chudých poutníků a psanců, změní ráj k nepoznání.

Takové počasí bylo tenkrát v říjnu 1944. V tento den 2. 10. přišli do vesničky Hřiště gen. Luža a por. Koreš. Přišli z Říčan přes Kuří, Nupaky, Zderadinky u Kácova, doprovázeni spojkou Karlem Milerem – Alexem. On se však pro naprosté vyčerpání vrátil přes Čerčany vlakem do Říčan. Oba promočení poutníci postávali v závětří pod přístřešky vrat než se odvážili poprosit o ukrytí před nečasem, poněvadž věděli, že každý, kdo pomůže partyzánovi, se odsuzuje k smrti. A lid se stal nedůvěřivým, neboť gestapo vysílalo provokatéry, vydávající se za partyzány, aby pak mohlo trestnými výpravami trestat, ničit a deptat. Touha po odpočinku a po trošce tepla byla příliš silná, a pak, vždyť přes všechny hrozby tu byli stále lidé, a byli to zpravidla ti nejchudší a nejprostší, kteří byli ochotni pomoci.

V prvním statku byli odbyti. Už jejich vzhled budil nedůvěru u selky Matějkové. Ani u starosty Honzy, kam je poslala, nezůstali, ale odešli do hostince na kraji vesnice. Zde se odehrála tragédie – ale nechme vyprávět dědu Votavu, který byl přímým svědkem: (z kroniky) „Co živ budu, na ty chvíle nezapomenu“, říká a oči se mu zalévají slzami. „Venku bylo tehdy psí počasí. Kolem čtvrté odpoledne sem přišli dva páni. Prý je starosta posílá. Jeden starší – podmračený a druhý podstatně mladší“. A ukazuje na fotografie, umístěné dodnes mezi květinami na stolku, na němž hořela lampička za zesnulé. „Prosili mně, zda se smějí usušit a ohřát. Byli promáčení, promoklí i boty měli plné vody. Rozdělal jsem v kamnech, páni si svlékli kabáty i boty a ponožky, rozvěsili šaty na věšáky a ten mladší si svlékl i košili a v rukách nad kamny ji sušil. A když řekli, že jdou do Olešné ke kamarádovi Musilovi, docela jsem jim uvěřil, poněvadž jsem Musila znal a tak jsem věděl, že jsou to našinci. Vyndali si chleba a v hrníčcích sádlo, mazali si jej a jedli. Dcera, provdaná Marie Němcová, jim vařila čaj a oni si pochvalovali, že jsou tu jako doma.“ A opět se dědovi zarosí oči a znovu pohlédne na fotografie.

„Seděli jsme asi čtvrt hodinky a povídali si. Najednou se otevřely dveře a vrazili sem četníci; vrchní a dva s ním. Ani na pozdravy neodpověděli, přiskočili, měli napřažené zbraně proti příchozím a křičeli „Ruce vzhůru“. Pan generál vystřelil, ale minul, a tak všichni do něho a do pana Koreše spustili palbu. Křičel jsem, ale pak už jsem viděl, jak generál padá, strhl s sebou židli a četníci přestali střílet.“ Odmlčuje se, vzpomínka je stále silná a živá. Teprve potom dodává, jak byli četníci rozrušeni, jak poručík Koreš postřelen proběhl mezi nimi ven, přes silnici do polí, ale když poznal, že neunikne, sám se poslední ranou zastřelil. Dnes se těžko dopátráš jádra této události. Mrtví nemluví ... snad to byla horlivost, strach z provokatérů, snad strach z agentů a gestapa, pochyby, pocit zodpovědnosti ... Kdož ví? – konec z kroniky obce.

Tady v této vesnici, vzdálené necelé dva kilometry vzdušnou čarou od mohyly u Žižkova pole, skončilo putování, jehož počátek se datuje odchodem z Říčan, z bytu rodičů por. Koreše 27. září 1944. Zde několik dní vyšetřovalo gestapo říčanské občany, rodinu Pepíka. Jeho maminka našla ještě odvahu a čas, aby oba varovala na koupališti Marvánek. Odešli takřka bez rozloučení, ale odhodláni splnit čestně přijaté úkoly. Maminka ještě syna zachránila, ale jenom nakrátko, na pár dní!

Na dům paní Němcové svítí právě podzimní slunce, ozářilo pamětní desku, pod kterou starosta města Říčan F. Vrba, jako první z říčanských starostů zavěšuje věnec s českou trikolorou. Vedle něho stojí Josefův bratr Jaroslav s ženou Irenou. Na zemi si vítr pohrává se spadlým listím. Dům je prázdný, okna jsou otevřená a za nimi jsou kvetoucí pelargonie. Neteř paní Němcové – paní Votavová, nás zve jako dobré známé – skoro členy rodiny (jak říká dál) na oběd, vzpomene na tyto události. Posílá nás do Rozsochatce k další neteři, paní Fárkové, zdravotní sestře v důchodu, která pečuje o nemocnou tetu Němcovou. Teta se vrátila z nemocnice po operaci zlomeného krčku a po operaci očí. Loučíme se, jedeme. Rozsochatec leží severozápadně od Havlíčkova Brodu, asi dvacet pět kilometrů od Hřiště. Stavíme se u památníku Jana Žižky z Trocnova Na Žižkově poli. Připomínáme, že jsou zde na mohyle vyznačena místa a hrady, které Žižka pokořil. Na vlysu je také pamětní kámen, že roku 1420 pokořil katolickou tvrz Říčany, Benešov, a 1424 nedaleko od mohyly zemřel.

Projíždíme nádherným krajem, chudým, ale ošetřovaným a vesnice Rozsochatec je se zámkem jako vyšperkovaná a sluncem ozlacená. Náhodného chodce se ptáme, kde bydlí rodina Fárkova, rád nám sděluje, že za přejezdem železniční tratě ve žlutém domě vlevo. Už stojíme před vrátky domu, za nimi je upravená zahrádka s bazénem. Představujeme se paní Fárkové, ta nám sděluje, že teta by byla smutná, kdybychom za ní dnes nepřijeli, že nás určitě čeká. Ano, čekala jako vždy, upravená čisťounká, uhlazená, s hřejivýma modrýma očima. Krásná, dnes stará žena. Paní Němcová se stručně vrací k oné divné době a tragédii, která se 2. října 1944 odehrála u ní v hostinci. Říká: „Nemělo se to stát, nemělo se stát více věcí“ a dodává. „V té době jsem měla asi čtyřletého synka Vláďu, který však loni krátce po šedesáti letech věku umřel na leukémii. Byla to pro mě strašná ztráta. Můj manžel byl pravděpodobně pro roznášení letáků zatčen. Bylo mě zcela mimořádně dovoleno, abych ho ještě v Kounicových kolejích v Brně o Vánocích navštívila. V zimě jsem tedy na povolení odcestovala s malinkým Vláďou do Brna, aby mě druhý den ráno sdělili, že manžel byl už před několika dny přeložen do věznice na severu Čech a s odkazem, že mohu znovu požádat o návštěvu. Smutně se nám jelo domů. Doma jsem měla dopis z gestapa z Brna. V něm stálo, že můj manžel byl před týdnem v Kounicových kolejích pro velezradu popraven. Jak kruté.“

Paní Němcová se dožívá dne 8. října 2001 požehnaného věku. V rodinném kruhu, do něhož určitě, jak řekla, počítá rodinu Korešovu, oslaví v pohodě své 102. narozeniny.

prof. Jaroslav Koreš, 8. 10. 2001

Prof. Jaroslav Koreš (vlevo) a starosta Říčan František Vrba kladou věnec k pamětní desce, na níž je nápis: „Zde padli dne 2. X. 1944 div. gen. Vojtěch Luža a por. v zál. Josef Koreš v boji za svobodu Českého národa“.

Cesta od hostince, bílý dům v pozadí, byla pro por. Koreše cestou poslední…

Hostinská místnost, vlastní dějiště tragédie dne 2. října 1944. V pozadí výměnkář Jan Votava, jediný svědek události.

Paní Němcová ve věku 102 let, v plné duševní svěžesti.