DOLOMITY
– PASSO2002.
Rozhodnutí o letošní dovolené padlo po návrhu Jitky
vyzkoušet si ježdění přes průsmyky v Dolomitech podle seriálu článků
časopise cykloturistika. Tím také
bylo dané, že pojedeme sami bez pomoci nějaké cestovky. Pro nás je to výhodnější
v tom, že nejsme na nikoho odkázáni, co potřebujeme si dokážeme zařídit a
denní režim si přizpůsobujeme podle své momentální dispozice a nálady.
Při prvním zkoumání kam vlastně pojedeme, mě padl do oka
fakt, že ve stejném místě je známá skupina vrcholků Marmolada. A tak mě napadlo
spojit ježdění na kolech s vysokohorskou turistikou a pokusit se vylézt na
vrchol nejvyšší hory Dolomit Marmolada.
Následovala etapa shánění materiálů, map a studování popisů.
Pro kola nám byl hlavním zdrojem informací seriál článků v Cykloturistice,
pro výstup na Marmoladu potom hlavně internet, mapy a katalogy výrobců a
prodejen s outdorovým vybavením. Museli jsme si sehnat výbavu, zejména tzv
ferrata sety, tj. jištění na ferratech, mačky a cepíny jsem si postupně
vypůjčil od známých.
Naše představa o nocování byla taková, že spát budeme na
divoko v autě speciálně upraveném na lůžkovou část. Kola jsme chtěli
převážet uvnitř v autě.
Termín odjezdu jsme si stanovili na poslední týden
v červenci a návrat po 14 dnech, s tím, že v pátek odjedeme na
Šumavu, Churáňov, kde absolovuji dva běžecké závody do vrchu: Stachy-Zadov a
nedělní Prachatice- Libín.
20.6.2002 – čtvrtek
Závěrečné přípravy vrcholí, začínáme s balením a
celkovou přípravou.
21.6.2002 – pátek
Nastává opravdu ostré balení. Jitka smaží kuřecí řízky a
připravuje další jídlo jak na cestu, tak i něco na pobyt, Na mě připadá
tradičně všechno nastěhovat do auta. Teprve nyní zjišťuje, že kola se dovnitř
auta spolu se vší bagáží nevejdou, a musí tedy cestovat vně. Zadní nosič ale
také nelze použít, protože Scott má nestandardní rám a nevejde se. Nezbývá tedy
nic jiného, než klasické uspořádání s koly na střešním nosiči.
V poledne máme konečně vše sbaleno a můžeme vyrazit na cestu. Skutečně
odjíždíme ale až v půl třetí odpoledne. Nikam nespěcháme přemísťujeme se
jen na Šumavu, na stadion na Churáňov.
Přes den je vedro, večer a v noci prší, alespoň déšť
osvěžil vzduch. Na ubytovně máme za sousedku Kamilu Rajdlovou, Která zde
trénuje s Kateřinou Neumannovou. Využívám situace a seznamuji se
s ní.
22.6.2002 – sobota
Dnešek mám vyhražen na závod Stachy – Churáňov. Je to běh do
vrchu, součást Českého poháru v bězích do vrchu, kategorie B. Start je ve
tři odpoledne. Do cíle dobíhám třetí v kategorii V40. Přede mnou je Pepa
Poduška a Kolínek.
23.6.2002 – neděle
Ráno všechny věci ukládáme do auta a jedeme do Prachatic na
druhý závod, jehož start je v 10.00 hodin. Je to opět závod kategorie B
Českého poháru. Opět se umísťuji na třetím místě v kategorii. Dnes to byl
ale opravdu běh do vrchu, stále prudké stoupání s minimem rovnějších úseků
na odpočinek.
Po skončení závodu a pečlivém sbalení věcí odjíždíme ve tři
odpoledne na hranice s Německem , přes Rakousko, opět do Německa. Cestu
máme naplánovanou po normálních silnicích, abychom se vyhnuli dálnicím, jednak
z důvodů poplatků v Rakousku a také proto, abychom něco viděli.
S blížícím se večerem začínáme uvažovat o noclehu. Původní záměr nocovat
na divoko, někde na parkovišti Jitka zamítá, a proto se uchylujeme do kempu u městečka
Piding. Do kempu přijíždíme v sedm večer. Stavíme stan, jíme kus krůtích
prsou a ukládáme se ke spánku. Přes den bylo velké vedro, v noci také.
Ráno začalo pršet, takže se balíme za deště. Ještě že máme
vybaleno jen na přenocování. V podstatě vše nasoukáme do auta a už se
loučíme s docela příjemným kempem a pokračujeme do Itálie. Odjezd se nám
vydařil na půl desátou.
V Itálii se můžeme rozhodnout, jestli pojedeme přes
Grossglocknerhochalpenstrasse, kde se splatí za průjezd, ale prý jsou překrásné
výhledy na okolní hory, nebo projet levněji přes Felbertauern tunel. Rozhoduje
počasí. Není naděje, že bychom něco viděli, a proto jedeme tunelem. Je dlouhý
5km. Během jízdy mě napadají nepříjemné vzpomínky na nedávná něštěstí
v rakouských tunelech. Naštěstí provoz není nijak silný a projíždíme bez
problémů. Na výjezdu zaplatíme poplatek 10,- EUR a čteme údaje o tunelu: délka
5281 m, nadmořská výška 1632 m n. m. Po překročení hor projíždíme nudnou
rovinou až do Cortina d Ampezzo. V Cortině bloudíme a nevíme kudy vyjet,
až na můj dotaz kudy jet, nám místní
člověk poradil a my pokračujeme přes passa Farzalego, Pordoi až do městečka
Canazei. Chceme vyzkoušet nocování v autě. Ale ve městečku je na
příjezdových cedulích informace, že nocování mimo kempy je zakázané. Vyjíždíme
tedy z městečka a asi po třech kilometrech nacházíme příhodné místo
k zaparkování bez cedule zakazující kempování. Přes silnici teče voda,
takže i Jitka souhlasí s místem. V 18.00 hodin se tedy začínáme
připravovat k nocování. Autem zajíždím více mezi stromy, napřed jsme ale
museli odvalit o kus dál velký balvan, připravujeme ležení v autě,
přes kola přehazujeme plachtu proti
dešti a připravujeme večeři. Ještě pořád krůtí prsa. Po večeři se umýváme
v řece a připravujeme se na spaní. Večer, když už jsme zalezlí v autě
jde kolem nás někam nahoru procesí v čele s farářem, který něco
odříkává. Lidé se sice po nás otáčejí, ale nikdo nic neříká. Večer se udělalo
hezky a sluníčko osvětlovalo okolní vrcholky. Spíme ve výšce 1650 m n.m.
25.6. – úterý
Ráno chvilku pršelo. Po dešti se balíme, nasnídáme se a
odjíždíme do Canazei. To vše v 10:00 hod. Auto jsme zaparkovali
v městečku PENIA před ALBOU, která sousedí s CANAZEI. Sundal jsem
kola a poprvé roztáčíme pedály. Nedaleko parkoviště nacházíme turistickou cestu
č.602, kterou chceme jít k Marmoládě. Dnes máme v úmyslu otestovat
tuto možnost. Jenomže ihned po najetí na značku zjišťujeme, že toto rozhodně
není cesta pro bikery našich možností. Cesta opravdu prudce stoupá.
Alespoň máme ověřeno, že pěšky to tudy
půjde. Ještě se pokoušíme prudké stoupání někudy objet, ale nemáme úspěch a
proto se rozhodujeme, že dnešek věnujeme poznávání okolních městeček a nalezení
kempu. Chceme přespat v kempu, abychom byli připraveni na zítřejší jistě
náročný trek. Uprostřed Canazei je kemp. Nacházíme pěknou cestu, která je
v zimě určená pro běžkaře. V létě po ní chodí lidé na procházku, nebo
jezdí na kole. Během jízdy po této cestě objevujem dalží kemp ve vedlejším
městečku. Líbí se mi dalo více. Je tam podstatně méně lidí a má i lepší
prostředí. Dokonce je i levnější. Rozhodujeme se zde přenocovat. Kemp je
v městečku CAMPITELLO a jmenuje se Miravalle. Při příjezdu do kempu se
dovídám, že se platí až při opouštění kempu. Nemusíme tedy předem oznamovat,
jak dlouho zde zůstaneme. později se ukáže, že je to pro nás výhodné, neboť zde
zůstaneme po celou dobu pobytu.
Vybrali jsme tady místo a po postavení stanu večeříme. Dnes
máme drůbeží párky s chlebem. Celý den bylo hezky, slunečno, jenom, když
jsme začali stavět stan, tak trochu sprchlo. Po dešti jsme provedli přípravu na
zítřek. Připravili si nádobíčko na trek. Ještě něco ke kempu. V umývárnách
jsou sprchy s teplou vodou po celý den, ale na záchodech jsou kromě dvou,
asi pro staré lidi, šlapky. Nad tímto je kuchyňka, mytí nádobí, automatické
pračky na mince, myčky nádobí, přípojka elektro. Cena za dvě osoby, auto a
místo je 19,- EUR za den.
26.6. – středa
Trek na Marmoládu.
Ráno jsme si sbalili potřebné věci do auta a chtěli odjet
autem z kempu. Museli jsme však počkat až do 8:00 hodin, protože kemp na
se noc uzavírá na závoru a autem není možno jinudy opustit kemp. Má to asi své
důvody z hlediska bezpečnosti, ale kdo chce ráno odjet dříve, musí nechat
auto před kempem na malém parkovišti.
Přejeli jsem tedy k dolní stanici lanovky CIAMPAC a
v 9:00 hodin jsme odcházíme plně vyzbrojeni na trek. Začátek známe ze
včerejšího pokusu o projetí na kolech. Cesta opravdu jde pěkně zostra
vzhůru, lesem. Na výškoměru musím dvakrát přestavovat výšku, místní ukazatelé se navzájem dosti
odlišují v údaji výšky. Srovnávám se až
na poslední. Po hodině docházíme k chatě, která slouží jako občerstvení a
je u ní pěkná vyhlídka do údolí. Za chatou se cesta zlomí a přechází
v klidnou procházkovou cestu s nepatrným převýšením. Jdeme přes
pouky, proti proudu řeky. Na ní vidíme dosti velkou hráz pravděpodobně pro
zachytávání vody z jarního tání. Nyní zde pouze protéká říčka. Na okolních
loukách se pasou krávy. Přes most přecházíme říčku a zde již opět pozvolna
nabíráme výšku. Potkáváme další krávy a dokonce jednoho osla. Cesta je stále
více do kopce, až k chatě Contrin. Tady se opět občerstvujeme a
v dálce již vidíme sedlo, kde budeme nastupovat na ferratu. Také zde
vidíme první zbytky sněhu. Jdeme stále podle ukazatelů širokánským údolím,
které v dálce končí úzkým sedlem
se zbytky sněhu. V údolí Jitka objevila několik svišťů. Nafilmovat se mi
je podaří ale až cestou zpátky. Teď alespoň fotím alpské květiny. Cesta nahoru
je hrozně dlouhá a únavná. Konečně dosahujeme sněhového jazyka. Proti nám se
náhle zjeví jeden horolezec, který už ale sestupuje. Na sněhu jde bez maček,
ale pomáhá si cepínem, který zapíchne do sněhu před sebou, pak kus sestoupí a
opět přepíchne cepín. To vše čelem ke svahu. My nemáme ani cepín, ani mačky,
jen hůlky. proto musíme lézt opatrně a je to pro začátek dost napínavé. Mačka
ani cepín jsme si nevzali, protože přístup na ferratu ze strany, kterou jsme
zvolili není přes ledovec. Výstup po sněhu zvládáme a už se ocitáme u prvních
kramlí.
Přicvakneme se k lanu a postupujeme po kramlích nahoru. Skále má značný
sklon. Velikost sklonu nedovedu, ale spadnout bych nechtěl. Jitka leze první,
já za ní. Postupně si zvykáme na rytmus přecvakávání karabin na laně.
Na několika místech jsou kramle přerušené a
musí se lézt volně, místy jsou lana vždy na kousek dokonce pod ledovým
sněhem. Při pohledu dolů jsem lehce
nervózní a Jitka to na mě vidí. Já jsem ale nervózní z ní, při představě
že ba uklouzla stejně jako loni cestou z Mt. Blancu, no nevím. Jitka si
ale myslí, že jsem tak „nervózní“ z pohledu dolů. Musím přiznat, že má
částečně také pravdu. Nicméně složitější místa se nám daří překonat a lezeme
stále výš, dokonce i přes malá sněhová pole. Lezeme stále výš, překonáváme
hranici 3000 m. Po pár metrech ale Jitka zastavuje, čeká na mě, až k ní
dolezu a ukazuje problém. Před námi je velké plato zmrzlého sněhu a jistící
lano a kramle jsou po ním. Docházíme k názoru, že plato nezvládneme
bezpečně překonat a rozhodujeme se pro návrat. Je už také dosti hodin, jsou 4
hodiny odpoledne a před námi je ještě dlouhý sestup. Vracíme se tedy zpět
z výšky 3050 m n.m. Dolů sestupuji první já, pak Jitka, Jakmile sestoupíme
pod poslední sněhový jazyk, začne pršet. Celé nekonečné údolí sestupujeme za
deště. Stihnu ještě vyfotit a nafilmovat sviště. Zde se nám proprvé osvědčují
bundy Mt.Blanc od Warmpeace. Před chatou Contrin přestává pršet. Už je 8:00
hodin a my musíme pospíchat dolů, abychom zajeli autem včas do kempu. Zavírá ve
22:00. U auta zjišťujeme, že praskla vnitřní přepážka v samonafukovací
karimatce. Stalo se to asi proto, že byla celý den v uzavřeném autě, na
které pražilo sluníčko a ještě byla hodně nafouknutá. Na jednom konci se teď
dělá velká bublina. Asi jsme měli u karimatky povolit ventil. Do kempu
přijíždíme ve 21:30. Jsme unavení. Navečeříme se, osprchujeme a okamžitě
zalézáme do spacáku.
Přestože jsme nedosáhli vrcholu, jsem rád, že jsme poznali
jak chutná ferrata.
27.6. – čtvrtek
Dnešek jsme si určili jako odpočinkový, k lízání ran po
včerejším treku. Od rána svítí sluníčko a je teplo. Veškeré vlhké a propocené
věci jsme vystavili slunečním paprskům aby se usušili. Jitka také nějaké věci
ručně přeprala. Po domluvě s Jitkou
na její kole vyměňuji pláště za vhodnější na silnici. Zadní je
v pořádku, ale při nasazování předního, zjišťuji, že je již zpuchřelý a
proto tam musí zůstat terénní a ten špatný končí v kontejneru.
Jitka dnes bude celý den opravdu odpočívat a pro mě
vymyslela odpolední vyjížďku – dobytí passa Duran. Podle mapy to vypadá, jako
že by to mohla být cesta sjízdná pro biky. Asi šotolinová cesta se zákazem
vjezdu pro auta. Cesta vede proti proudu řeky Duron. Podle Jitky by to měla být
příjemná projížďka, vůbec se nepozastavila nad faktem, že passo Duron má
nadmořskou výšku 2204 m.
K obědu mám Hermelín s chlebem, ještě jednou se
zorientuji na mapě a vyrážím vstříc prvnímu passu. Výjezd z městečka není
složitý, musím proti proudu řeky Duron. Ovšem hned za městem mě čeká šok. Za
mostem přes řeku, kam už auta nesmějí se ze silnice stává téměř kolmá stěna.
Vyjet se mi těch několik stovek metrů nedaří, a proto musím slézt z kola a
poslušně tlačit. O tom, jak je silnice strmá dokladuje také fakt, že při její
stavbě museli použit na povrch beton, protože asfalt by se během pokládky
neudržel a stekl by do řeky. Po betonu se cesta mění na šotolinovou a stále
stoupá teď už střídavě více a méně strmě. Zatím stíhám všechno vyšlápnout, i
když dost často na nejlehčí převod. Cestou potkávám hodně pěších turistů, jeden
biker odpočívá vleže na lavičce. Vypadá, že toho má dost. Cesta vede proti
proudu řeky Duron, ale není to žádná klidná říčka, občas vidím i menší
vodopády. To vysvětluje nutné převýšení. Konečně se dostávám k chtě
Rif.Micheluzzi. Tady se otvírá široké a dlouhé údolí a hraničené vysokými štíty
hor. Na loukách se pasou krávy. I řeka má zde mírnější spád. Projíždím celé
údolí podél až na konec, kde opět začínám stoupat.
Cesta je stále příkřejší a občas se vine v serpentinách.
Konečně jsem v passu Duron. Následuje nezbytné vrcholové foto, naměřil
jsem výšku 2200 m n.m. a rozhoduji se co dál. Cesta pokračuje dál dolů, ale
vidím, že u chaty CASA Alpina Sciliar (T.C.I.) je možno pokračovat vpravo
vzhůru až do passa Alpe di Tires.
Moc dlouho neváhám a pokračuji dál a vzhůru. Cesta je už ale opravdu takřka kolmá,
takže místy musím opět kolo tlačit. Konečně jsem na dalším passu. Cedule zde
hlásí výšku 2443 m n.m.Já měřím výšku 2445m n.m. Je to můj výškový bikový
rekord. Opět se nechávám vyfotit a obracím se ke sjezdu zpět do údolí. Mám co
dělat, abych se udržel v sedle. Prudký spád, velké oblázky na cestě
prověřují mé nevalné umění ve sjezdu. Sice trochu křečovitě, ale přece se mi
daří jízda bez pádu. Ve výšce asi 2000 m n.m. u cesty trhám trochu mateřídoušky
na čaj. Kolem Rif. Micheluzzi už jedu jako suverén. Pak se ale opět musím
trochu uklidnit a po závěrečném sjezdu betonového úseku jsem brzy v kempu
u stanu.
Večer jsme se s Jitkou dohodli, že kemp ještě
neopustíme a na obě sedla vyjedeme odsud. Kemp je opravdu velmi příjemný. Večer
se přehnala krátká, ale silná bouřka s kroupama. Po bouřce ještě drobně
pršelo a proto jsem pro jistotu přehodil přes stan ještě plachtu od Michala.
Nová plachta na stan Mareshal je sice dobrá, ale švy nejsou dokonale
nepropustné. Místy prosakují kapičky vody. Doma to budu muset opravit.
28.6. – pátek
V noci pršelo a pršelo i ráno a celé dopoledne. Déšť byl dosti hustý.
Nezbývá nám nic
jiného, než zůstat ve stanu a rozjímat o dalších plánech. Jdeme také na nákup
pro pečivo, Jitka si kupuje plátěný
klobouk a kupujeme také drobné dárky.
Když odpoledne přestává pršet, jdeme se projít do městečka. Ukazuji také Jitce
místo, které mi dalo včera zabrat, onu betonovou stěnu. Odpoledne už opět svítí sluníčko a je pěkně
teplo. Ale večer se opět přihnaly mraky a občas drobně prší. K večeři
Jitka vaří čočku s Lučinou.
29.6. – sobota
Ráno se probouzíme do skvělého rána. Obloha absolutně bez
mráčku, sluníčko svítí. Jen se mi zdá, že je o trochu větší zima než
předcházející dny. Ale je to tak správné, alespoň bude celý den hezky. Ještě
dojdeme nakoupit pečivo a dárkové koření pro Tomáše a už se připravujeme na
první společné zdolání passa. Dnes máme naplánované passo Fadaia, protože se
zdá být alespoň podle mapy nejsnažší. To aby se Jitka trochu rozjela a poznala
co ji čeká příští dny. Kemp opouštíme v 10:00 hodin. Po projetí Canazei a
Delby začne silnice stoupat. Za Peniou už nabírá správné parametry horské
silnice s mnoha serpentinami.
Jitka si pořád stěžuje, že nemůže, ale Lago di Fedaia dojíždí poměrně dobře. Při vjezdu na hráz jezera jsme se
domnívali, že jsme v passu, vyfotili se, abychom posléze zjistili, že
passo je vlastně dvojpasso. Na druhém konci jezera je také cedule oznamující
passo. Přičemž délka jezera je odhadem 3 kilometry. Takže máme odsud dvě
vrcholové fotky.
U jezera také obědváme a dokonce i s kolama sjíždíme až k vodě. Je ale studená, na koupání
rozhodně není. Ani se to tady asi nesmí, protože je to zásobárna pitné vody pro
okolí . Po obědě nechávám Jitku ještě odpočívat a kochat se rostlinkami a
šplhám trochu výš na okolní skálu, odkud je lepší rozhled po celém jezeře.
Počasí nám dnes opravdu přeje, sluníčko svítí, jen zde nahoře profukuje vítr.
Má na to zde ideální podmínky. Po odpočinku se vracíme zpět na hráz a znovu si
prohlížíme Marmoládu, tentokrát z opačné strany, než jsme se na ní
drápali. Vidíme několik postav, jak stoupají vzhůru po ledovci. Pak už stavíme
kola směrem dolů a spouštíme se zpět. Již při přípravě dovolené Jitka
vyhrožovala, jak dolů pojede pomalu. Ve skutečnosti to ale tak špatné není.
Silnice jsou kvalitní a v serpentinách to beztak nejde moc pustit. Ve
zdraví se vracíme do kempu. K večeři Jitka vaří těstoviny-vrtule.
Dnešek nám skvěle vyšel, počasí bylo skvělé a je i večer.
30.6. – neděle
Cíl dnešní etapy je passo Pordoi.
Ráno není tak skvělé jako včera. Na obloze se honí bílé a
šedivé mraky. Včera jsme se stavili v INFORMACÍCH v městečku a
předpověď byla polojasno. Proto dnes s nadějí opouštíme kemp směr passo,
je ale už půl jedenácté. Dnes se jede
cyklistický závod Dolomitenmaraton. Původně jsem se ho chtěl také absolovat,
ale vzhledem k technickým možnostem jsem si to už v Praze rozmyslel.
Při jízdě do kopce si říkám, že jsem udělal dobře, ale pak si zase říkám, že to
mohlo být docela zajímavé. Obzvlášť, když později vidím jaký dres účastníci
dostali. Ale zpět na Pordoi.
Cestou nahoru žádná závodníky nevidíme, už dávno tudy projeli, ale sledujeme co po sobě
zanechali. Podél silnice jsou obaly od různých občerstvovacích pokrmů.
Z Canazei je to na passo podle ukazatelů 12km. Jitak se rozhodla, že bude
každé 3km odpočívat. Výjezd na Pordoi je náročnější, než na Fedaiu. Včera jsme
se rozhodli dobře rozjet se právě na Fedaiu. Stoupáme pěknými několikanásobnými
serpentinami, které jsou zde všude očíslované od spodu nahoru. Pod sedlem jsou
serpentiny krásně vidět, protože tady už nerostou žádné stromy a okolní kopce
jsou porostlé jen trávou a nízkými keři. A už jsme na passu. Je tady dost zima
a fouká vítr, po obloze se honí mraky. Proto ani není moc vidět do údolí.
Následuje nezbytné vrcholové foto. Ještě musíme koupit suvenýry, tj. nálepky, náševky a plíšky na hůl. A
pospícháme dolů, že ani neobědváme. Cestou dolů je mi taková zima, že mi
mravenčí konce prstů u rukou. Tímto se projevuje dávné omrznutí při Orlickém
lyžařském maratonu. Při sjezdu je mi čím dál větší zima a to mám na sobě šusťákovou
bundu. zastavujeme na 6. km stoupání a zahříváme se polévkou z termosky.
Pro změnu začíná trochu pršet, ale to za chvilku přechází. Po jídle se moc
nezdržujeme a sjíždíme dolů do Canazei. Zde odkládáme svršky, protože je tady
teplo a nabalení vypadáme jak cvoci. Po městečku chodí lidé v krátkých
rukávech a my přijeli jak z Aljašky. Po stezce pokračujeme do kempu.
Následuje odpočinek. Ve čtyři hodiny odjíždím zpět do Canazei, koupit baterii
do hodinek SUUNTO, už mi ukazuje brzký konec.
Nakonec ale původní baterie vydržela až do konce pobyta u a ještě mnohem
déle.
Po návratu do kempu bohatě využívám možnosti kempu a ve
sprše trávím hodně času. Následuje večeře, odpočinek a spánek.
1.7. – pondělí
Ráno je opět jedno z těch lepších. Sluníčko pěkně hřeje.
Včerejší předpověď sice naznačovala něco jako polojasno, občas déšť, ale teď po
ránu vypadá počasí velmi nadějně. Na obloze plují jen občas bílé mráčky, ze
kterých rozhodně pršet nebude.
V minulých dnech jsme si všimli, že se zde,
v těchto místech poběží jedna etapa čtyřetapového závodu TRASLAVAL, a rak
se na jeho průběh jdeme dnes ráno podívat. Běžci probíhají městečkem a
pokračují do okolních kopců. Odhaduji, že v předu je asi 5 až deset
kvalitních běžců, jinak je to už takový normální průměr. Běží běžci všech
kategorií i výkonnosti.
Vracíme se zpět do kempu a v půl jedenácté odjíždíme
směr passo Sella. Zpočátku jedeme stejně jako k Pordoi, ale na křižovatce
neodbočujeme, ale jedem rovně na Sellu. Až k rozcestí jezdí hodně aut,
motorek i náklaďáků, ale skoro všichni jeli naštěstí na Pordoi. Po opuštění
společné trasy je už provoz minimální. Jitce se osvědčilo včerejší rozdělení
výjezdu na tříkilometrové úseky a proto tento způsob praktikujeme i dnes. Na
6.km odpočíváme před chatou Piande Schiavaneis. Před chatou je poutač na domácí
jogurt. Jitka mě chvilku přemlouvá, abychom ochutnali, až nakonec také dostanu
chuť a jdu koupit do víčka od velké Tatanky. Jogurt je vynikající, takový
smetanový, prostě domácí, z alpských strání. Stál sice 2,50 EUR, ale stál
za to.
Po občerstvení pokračujeme stejným tempem dále. Serpentin
není tolik, ale to má za následek, že silnice stoupá strměji. Cestou filmuji
Jitku za jízdy. Jitka jede přede mnou a já ji ze zadu sleduji. Uvidíme jak to
dopadne při promítání. Správné serpentiny přicházejí až těsně pod sedlem. Opět
přestávají stromy a otvírají se pohledy nejen na silnici, ale i na okolní
stráně. Silnice se krásně vine sem, tam. Jitka konstatuje, že je to výživné. A
už jsme na sedle SELLA.
Jenomže nad passem Sella je ještě jedno passo, není
sice na silnici, ale na kole se tam vyjet snad dá. Po posilnění nechávám Jitku
odpočívat a sám se vydal na passo RODELA. Cesta je hliněná, šotolinová a
kamenitá. Na passo Rodela (2318m n.m.) dojíždím v pohodě cesta ale
pokračuje dál, vlastně výš k horní stanici lanovky z Campitella,
k chatě Rif. de Alpes (2387m n.m.). Vyjíždím tedy i tam. Jenomže cesta
pokračuje ještě výš až na vrchol Col RODELA (2484m n.m.), kde je postavena
chata Rif.Col Rodela. Po několika odpočinkových kolečkách u lanovky se
rozjíždím na vrchol. Cesta se stává strmější až ji nemohu vyjet. Pokládám tedy
kolo vedle cesty a zbytek cesty docházím pěšky. Cesta je tak strmá, že ji
museli vydláždit kamením do betonu, jinak by se asi hodně rychle vymlela. Na
střeše chaty filmuji a fotím okolní panorama a také mě fotí jedna ochotná
turistky z Německa. Teprve tady na
střeše chaty si uvědomuji, že nemám helmu, jenom čepičku. Helmu jsme sundal při
jídle na passu Sella. To bude mít Jitka řečí. Pohledy do okolí jsou úchvatné.
Když se dostatečně nabažím pohledů, scházím ke kolu a ještě kus ho vedu dolů.
Ještě nad lanovkou na něj nasednu a
sjíždím k lanovce. Tady si pořizuji vrcholové foto a pokračuji ve velmi
opatrném, pomalém sjíždění. Náhlý poryv větru mě však posílá z kola dolů. Pěším
turistům předvádím elegantní judistický kotoul přímo z kola. Naštěstí je
to z téměř nulové rychlosti a tak to přežívá bez újmy i kamera a oba
foťáky v ledvině. Jenom já mám trochu odřený bok a jsem zaprášený. Pro
jistotu kousek kolo vedu, ale pak nasedám a tentokrát už bez problémů přijíždím
k Jitce, která mě vítá výčitkami kvůli helmě a pádu. Před jízdou dolů se
oblékáme a do Canazei dojíždíme bez problémů.
Večer si Jitka k čabajce kupuje pivo Heineken, mě moc
nechutná, vlastně mi zatím ani moc nechybí. K večeři si děláme bramborovou
kaši s čabajkou.
2.7. – úterý
Od včerejška mám naplánovanou samostatnou etapu na passo
GIAU pře passo Fedaia. Je to sice dost daleko, ale za celý den bych to mohl
zvládnout. Jenomže k ráno začíná pršet a není vůbec počasí vhodné na
celodenní jízdu na kole. V půl osmé ale pršet přestává a proto se
v osm rozhoduji, že přece jen pojedu. Připravuji si věci a jídlo a krátce
po deváté opouštím kemp.
Passo Fedaia zvládám dobře, i když ke konci stoupání začínám
pociťovat bolest v zádech a také zadek se dnes ozývá. Na hrázi
v suvenýrech dokupuji film do foťáku. Jelikož fouká a ochlazuje se, tak si
beru na sebe návleky a pokračuji dál po staré cestě. Jenže krátce po opuštění
suvenýrů začíná pršet. Postupně prší víc a víc. V dešti dojíždím na druhou
stranu jezera a schovávám se u dolní stanice sedačkové lanovky. Jsem pod
střechou a trochu za větrem. Je mi ale dost zima. Trochu jsem podcenil výbavu a
bohužel jsem si nevzal dlouhé kalhoty. Teď se krčí, abych se alespoň trochu
zahřál. Vítr ani déšť se ne a ne utišit. Z údolí, kam mám namířeno
přicházejí těžké, šedivé mraky. Když ani v 11.00 hodin se počasí nelepší a
mně je čím dál větší zima, rozhoduji se pro návrat do kempu. Cestou okolo
jezera a ještě chvíli dolů je mě taková zima, že se celý třesu. Čím jsem ale níž, přestává pršet a utichá
vítr. Přesto musím jet pořád opatrně, abych na mokré vozovce nedostal
v nějaké z mnoha zatáček smyk. Potkávám několik velmi lehce
oblečených cyklistů, jak stoupají na passo Fedaia. V duchu je lituji co je
čeká nahoře.
Příjezdem do kempu překvapuji Jitku, která sedí na židli
celá zabalená do oblečení a čte knihu.
Po obědě přestává úplně pršet, jen na obloze se honí šedivé
mraky. Jdeme se projít do městečka a potom ještě odjíždím shánět CD
s tradiční lidovou muzikou. V blízkém okolí žádná prodejna s CD
není a proto musím jet až do 15km vzdáleného městečka
VIGO di Fassa. Obchod s CD nosiči sice nacházím, ale žádný
titul mě nenadchnul a proto žádné CD nekupuji.
Večer Jitka vaří rýži se sojovým masem. Uvažujeme, že asi
zítra již pojedeme domů.
3.7. - středa
Probouzíme do deštivého rána. Během rána sice pršet
přestává, ale počasí nic moc, fouká vítr, na obloze se honí šedivé mraky. Ještě
chvíli přemýšlím, jestli bych si neměl odjezd rozmyslet a zkusit plánovanou
včerejší etapu, ale nakonec se přece jen dohodneme, že už odjedeme domů.
Počasí totiž nezaručuje, že bych nedopadl
stejně jako včera. Druhý důvod je také
představa výjezd 3x passa a jet celý den sám, to už mě tolik neláká.
Přece jen je lepší, když se jede alespoň ve
dvojici, je to sice menší porce, ale nejde přece jen o polykání kilometrů.
Takže jedeme domů. Sbalíme všechny věci, naložíme do auta,
při opouštění platíme za kemp a po rozloučení s příjemným kempem odjíždíme
v půl jedenácté směr domov. Jedeme stejnou cestou , kterou jsme přijeli,
to je přes passo Pordoi, které už velmi dobře známe. Dolů z passa Pordoi.
Pokračujeme přes passo Falzarego. Protože tady jsme na kolech nebyli,
zaparkujeme auto a jdeme si prohlédnout passo a vyfotit se. Při odjezdu
jsem přemluvil Jitka, aby cestou filmovala
z okénka auta. Sice se jí moc nechce, ale nakonec se jí to tak zalíbí, že
přestane až v Cortině d Ampezzo. Průjezd Cortinou zvládáme jakž takž a
pokračujeme dále už rovinatou krajinou až k dalšímu přejezdu hor. Opět se,
vzhledem k počasí rozhodujeme na
průjezd tunelem. Počasí neslibuje žádné možnosti pohledů do okolí. Je
zamračeno, občas sprchne.Pak následují opět roviny. Projíždíme Německo,
Rakousko a opět Německo. Cestou během jednoho občerstvování se spustí bouřka.
Naštěstí trvá jen chvilku. V Německu musíme absolovat jednu dost dlouhou objížďku. Kontroluji
stav nádrže na benzín, jestli vystačím až do Čech. Doufám, že ano. Pak už
konečně vjíždíme na německou stranu Šumavy. Tady nás ale čeká další nepříjemnost,
u Philipsroitu, třicetikilometrová objížďka. Jelikož je už tma a objížďka vede
vedlejšíma silnicemi na Šumavě, je tento úsek dosti náročný. Jitka má pořád
strach, že jsem unavený, ale já se cítím dobře, žádné příznaky únavy necítím,
rozhodně je mi líp, než kdybych jen seděl a neřídil. Jenom pořád koukám na stav
benzínu. S touto objížďkou jsem nepočítal a kontrolka už svítí. Nakonec
šťastně přejíždíme hranice a ve Strážném zajíždím k první pumpě. Vyšlo to.
Ve Vimperku mě Jitka donutí k odpočinku a občerstvení na pustém náměstí. Domů přijíždíme ve dvě
hodiny v noci. Na cestě jsme strávili 15,5 hodin. Díky přestávkám a Jitce
jsem celou cestu necítil únavu, je až v Čechách
jsem začal trochu zívat. To už ale nestálo za to nikde nocovat.
Domů jsme přijeli v pohodě a už plánujeme další dovolenou.
text a foto:
msmrcka@seznam.cz
zpět