Začalo to několika seznamovacími besedami a radami pří obstarávání potřebných věcí na expedici. Cestovka nám slíbila půjčit to , co bychom jinak nevyužívali. Pořádné spacáky. vzor SIR JOSEPH, mačky, stany a vařiče.
14.4. úterý
Ráno jsme se autem a tramvají dopravili i se zavazadly na místo srazu na nábřeží poblíž sídla cestovky před ministerstvem obchodu. Do přistaveného autobusu (OTTO,NEOPLAN) jsme naložili zavazadla a přesně podle plánu jsme v 7.00 odjížděli směr Frankfurth. Jeli jsme přes Plzeň a Rozvadov. Na letiště jsme přijeli v 15.10 hodin. Postupně jsme podali zavazadla a čekali na letadlo, které mělo přiletět. Plánovaný odlet jsme měli v 18.35. Ani v době našeho plánovaného odletu ovšem letadlo ještě nepřiletělo z Dháky. Letěli jsme s Bangladéšskou leteckou společností BIMAN. Když konečně přiletělo, tak nám bylo řečeno, že poletíme napřed do Londýna, pak rovnou bez mezipřistání do Dháky. Původně mělo letadlo přiletět z Londýna. Odlétali jsme ve 23.50 našeho času. V Londýně jsme čekali asi 1,5 hodiny, než jsme opět nasedli do letadla a letěli už přímo do Dháky. Do Londýna bylo letadlo plné Indů a Arabů, z Londýna už bylo poloprázdné, takže jsem mohl spát vleže. Před spaním jsme dostali večeři, kuře na kari, zeleninu, rýži, pudink. Ráno ke snídani byla ryba s vaječnou omeletou a CROISANT. Ke všemu bylo pití podle vlastního výběru - voda, džus, COLA, SPRITE,7UP, čaj, káva, ale žádné pivo.
15.4. středa
Přiletěli jsme do Dháky, kde jsme pouze přestoupili do jiného letadla do Kathmandu. Let do Kathmandu trval asi 1:20. K jídlu jsme dostali pálivé kuře, sekanou, brambory, sladký rýžový desert a ovocný salát. Po příletu do Kathmandu jsme museli absolvovat vízové odbavení, které nás stálo 25,- USD. Po lehčích zmatcích na letišti jsme odjeli mikrobusem do našeho hotelu jménem POTALA, který leží ve čtvrti Thamel, uprostřed Kathmandu. Poprvé jsme se setkali se žebravými dětmi, potulnými až dotěrnými pouličními prodavači zboží všeho druhu. V hotelu jsme se osprchovali teplou vodou a setkali se se všemi abonenty MONTANY, kteří se v té době nacházeli v Kathmandu. Byla zde jednak naše výprava na MERA PEAK, pak skupina jen k BC EVEREST, se kterou jsme absolvovali aklimatizaci a pak zde byli „individuálové“, kterým MONTANA zařizovala pouze letenky, nebo i ubytování, ale jinak se starali sami o sebe. Po briefingu jsme v jedné prodejně s koberci provedli výměnu dolarů za místní měnu, Rupie, kurzem USD za 62,60 Rps. Večer jsme si s Jitkou prohlédli okolí hotelu. K večeři jsme snědli kuře ještě z domova a naplánovali si na zítřek postup prohlídky Kathmandu.
16.4. čtvrtek
Dopoledne jsme s Katkou a šesti účastníky zájezdu navštívili PASHUPATINATH TEMPLE. Viděli jsme spalování mrtvých na břehu Bagmati River, kam byl popel smetán. Hinduisté věří v reinkarnaci, takže spalování mrtvých je pro ně přirozená věc. Připojil se k nám jeden mladý domorodec, který nám dělal průvodce v angličtině. Prošli jsme celý areál, viděli zlatého posvátného býka, spoustu náboženských předmětů a staveb. Šťastné číslo hinduistů je 11, posvátné 108. Posvátná je zde i kráva. Posvátnou se stala podle následující pověsti.
Kdysi dávno v jednom stádě krav jedna stále nedojila a někde ztrácela mléko. Na místě, kde kráva mléko ztrácela začal pastevec kopat a našel mužské a ženské pohlavní orgány ze stříbra a zemřel. Toto je důvod, proč jsou krávy posvátné.
Šli jsme kolem obydlí pravého posvátného muže. Ve zdejším klášteře a okolních stavbách žije mnoho bezdomovců. V poledne jsme se vrátili do hotelu. Na cestu jsme použili taxíky. K obědu jsme měli také ještě z domova Hermelín a chléb. Po odpočinku jsme s Katkou navštívili DURBAR SQUARE a prohlédli si královský palác s okolím, včetně tržiště. Cestu jsme absolvovali pěšky. U našeho hotelu v restauraci Helena´s jsme si dali bílý jogurt (curd)a čaj, v marketu nakoupili pečivo a vody.
V 18.00 jsme měli na terase hotelu další briefing, spojený s půjčením spacáků a maček a jejich úpravě na boty. Byl stanoven čas a místo zítřejšího odchodu na letiště. Večer jsme si dali ještě poslední teplou sprchu.
17.4. pátek
Postele na kterých jsme zde v Nepálu spali, ať už
v hotelu, nebo v různých lodžích mně i Jitce velmi vyhovovaly. Jsou
poměrně široké, základ tvoří dřevěný rám na kterém je položena dřevená deska a
na ní asi 5ti centimetrový molitan. Spí se ještě ve spacáku. Přes toto kvalitní
ležení jsme měl dosti často potíže se spaním. Sávalo se mi, že jsem třeba i
celou noc nespal, nebo jen chvílemi. Přesto jsem se nikdy necítil unaven
z nevyspání. A právě tuto noc jsem se skoro vůbec nevyspal, částečně i
proto, že na hotelu ubytovaní Poláci dělali v noci velký hluk. Ale asi
v tom byla také jistá předstartovní nervozita. Když se mi podařilo konečně
usnout, tak zapípaly hodinky na buzení. Jitka spala spokojeně celou noc.
V půl šesté jsme odjeli autobusem na letiště, vnitrostátní část a v 7 hodin
se nalodili do malého letadla, které s námi vzlétlo směr Lukla.Let trval
asi půl hodiny, během které jsme měli možnost poprvé spatřit Himálaj. Zpočátku
jsme letěli nad terénem, pak byly vrcholky hor nad námi a my letěli mezi nimi.
Najednou letadlo zatočilo a my pocítili náraz a drncání a přistáli jsme na
polním, respektive kamenitém letišti Lukla. Přesunuli jsme se do lodže
Paradise, která bude po celou dobu našeho pobytu ve velehorách naší základnou a
místem setkání. Vede ji Didi, která se dobře zná s našimi průvodci. U
lodže jsme se ale jen shromáždili, odložili některé nepotřebné věci do depozitu
a v půl jedenácté vyrážíme na naši první trekařskou tůru. Neseme si
spacák, osobní věci a pití na cestu. Nosiči nám nesou stany a jídlo, které
budeme potřebovat při cestě na Mera Peak. Počasí nám přeje. Je teplo a sluníčko
svítí. Cesta po které jdeme je kamenitá, nahoru a dolů, ještě jsou zde políčka
s obilím a zelené rostliny. Přicházíme do Phakdingu, ubytování máme v lodži Namaste. Ubytování
je velmi dobré, stejně jako jídlo. Jelikož jsme došli poměrně brzy,
připravujeme si zatím jen polévku. Odpoledne se ještě jdeme projít
porozhlédnout se po okolí. Přecházíme řeku poprvé po provazovém mostě. Máme
(hlavně Jitka) trochu obavy. Most je dosti houpavý, zábradlí z lana je uprostřed
mostu ve výšce kolen. Alespoň máme průpravu na další přechody. Mosty budou
většinou stejné, ale ve větší výšce nad řekou. Po návratu do lodže uléhám a
chvilku spím, Jitka samozřejmě také. K večeři si objednáváme Fried Potato,
veg.egg, cheese, je to dobré. Myjeme se ve studené sprše a do spacáků uléháme
ve 20.00. V půl jedenácté se probouzím, jdu na záchod a mám pocit, že už
jsem vyspalý, přesto tentokrát usínám a spím až do rána.18.4. sobota
Probouzíme se v 6 hodin. Balíme věci, snídáme Oats Porridge a čaj a v 7.40 vyrážíme. Cesta vede údolím Dudh Kosi až do Monjo, opět střídavě nahoru a dolů, ale spíše víc nahoru. Přecházíme nám už známé visuté mosty, ještě že jsme si včera nacvičili jejich přechod bez bagáže, dnes nám to jde trochu lépe. V Monjo vstupujeme do národního parku. Vstup do parku hlídají vojáci, kteří kontrolují povolení ke vstupu, které se musí koupit předem, vstup nám potvrzují do TREKKING PERMITu. Opět sestupujeme až k řece, přecházíme další visutý most, tentokrát kvalitní, železný a od této chvíle budeme pořád stoupat vzhůru, někdy pozvolna, jinde prudčeji. Další most, který přecházíme je už dosti vysoko nad řekou. Pod námi vře divoká voda. Nechtěl bych zaškobrtnout. Na tomto mostě ale také můžeme sledovat, jak jej překonávají domorodci a hlavně jejich pomocníci – dzó, což jsou kříženci krávy a jaka. Před mostem jsme byli donuceni zastavit, protože proti nám po mostě šla právě karavana dzó. Přecházejí postupně jeden po druhém. Najednou jeden uprostřed mostu i s nákladem zastaví a nechce se hnout dál. Před ním je totiž v mostě díra, která vznikla uvolněním jednoho prkna. Domorodkyně, která doprovází karavanu jde proti, díru překryje velkými kameny a karavana může pokračovat dále. Přechod nyní činí nejvíce potíží Jitce. Ale i tento přechod překonáme a můžeme pokračovat. Jak stoupáme, mění se i okolní příroda. Procházíme lesem borovic. Sklon stoupání se stále zvětšuje a cesta je tím stále namáhavější. Konečně vidíme první chýše a za chvíli celé město Namche Bazar. V této fázi pochodu toho má Jitka plné kecky a proto často odpočíváme. V Namche procházíme velikým trhem a do naší lodže se musíme ještě vyšplhat do prudkého kopce. Ale stojí to za to, protože pohled z lodže na celé město je fantastický. Nocujeme v lodži jménem Panorama. Jméno má opravu příznačné. čas příchodu do lodže je 14.00. Po ubytování nám to nedá, Jitka si už odpočinula a proto se jdeme podívat dolů do městečka na známé trhy. Dověděl jsem se, že Namche Bazar je neoficiální hlavní město Šerpů. Konají se zde významné trhy, kde je možno koupit vše potřebné. My zde kupujeme náševky, zvonec od dzó, pro Jitku náušnice a náramek V pekařství ochutnáváme jablkový koláč a čaj. Po návratu do lodže sníme polévku a uléháme k odpočinku. Jitku stále lákají čepice, kterých si všimla za pultem ve společenské místnosti a tak si každý jednu kupujeme, každá za 160,-Rps. Dole už vydržíme tlacháním do briefingu v 18.30, pak si dáváme večeři. Jitka si objednává opékané brambory se zeleninou a sýrem, já těstoviny se zeleninou. Po večeři do sebe vpravujeme další tekutinu, „Hot Lemon“ což je horká voda s citrónovou šťávou. Ještě ji ředíme svařenou vodou. Opět si povídáme s ostatními,probíráme trasy našich příštích treků,zejména těch kolem Mt.Everestu, Katka při tom hraje na kytaru, ale hraje spíše pro sebe, než aby se připojili i ostatní, má svůj vlastní repertoár. Odpoledne jsme si v Namche Bazaru koupili několik náševek, Jitka teď jednu českou a jednu nepálskou přišívá na nový kletr. Zatím není zcela přesně jasné, kudy a jak půjdeme. Vše se bude řešit následující dny, záleží také na počasí. Zatím nám přeje, svítí sluníčko, neprší, viditelnost je perfektní. Ke spánku uléháme ve 21.00.
Už zase ale nemohu usnout. Skoro celou noc se převaluji z boku na bok. Zato Jitka spí dobře. Zpočátku si stěžovala na horší dýchání, které jsme přičítali vyšší nadmořské výšce, za chvilku usnula a spí spokojeně celou noc.
19.4. neděle
Ráno se probouzím i přes málo spánku již ve čtvrt na šest a musím jít na záchod. To je také mimo jiné tím, že pořád musíme hodně pít. Okna v pokoji máme zamlžená, takže není vidět jak je venku. Za chvíli zjišťuji, že je krásný den, jsou jasně vidět okolní zasněžené vrcholky. Je právě půl páté a vrcholky začínají být osvětleny vycházejícím sluníčkem. Je to super podívaná. Už ani nepůjdu do postele, plánovaný budíček máme až na šestou hodinu. Všechno si v klidu vychutnám.
Ke snídani konzumujeme ovesné vločky s teplým mlékem a ještě termosku čaje. Další termosku pro změnu mátového čaje přeléváme do termosky – Tatanky a cyklolahví na cestu. Tato kombinace se nám cestou osvědčila a proto tak budeme postupovat i v příštích dnech.
Na cestu vyrážíme v 7.35 ještě pořád do prudkého kopce. Přestože jsme včera diskutovali o dnešní cestě a její trase, podařilo se nám minout ještě v Namche odbočku a místo toho se šplháme stále vzhůru. Odbočka je taková nijaká, nám to přišlo jako přístup k nějaké lodži. Až po dlouhých minutách chůze do kopce zjišťujeme svůj omyl a usuzujeme, že všichni ostatní, trekaři, kteří nás také zmátli jdou asi jinam, než my. Nejspíš k letišti u Namche. Bohužel se nám podařilo za námi strhnou asi dvě naše kolegyně z výpravy, které se také musejí vracet. Ale ani moc zakufrování nelitujeme, máme odsud skvělý výhled na Namche Bazar. Vracíme se zpět a u velkého balvanu ve vesnici odbočujeme na správný směr. Jdeme po vrstevnicové cestě vysoko nad řekou Dudh Kosi. Náhle před sebou v dálce vidíme Mt. Everest. Je to náš první pohled na „živý“ Everest. Z jednoho místa vidíme současně MT. Everest, Ama Dablam a Lhotse. V zápětí ale sestupujeme až k řece, abychom ji překročili po známém typu mostu. U mostu se ještě posilňujeme v restaurantu česnekovou, resp. bramborovou polévkou, každý jednou velkou bramborovou plackou – Hash Brown a oblíbeným Hot Lemonem. Posilněni a spokojeni odcházíme z restaurantu. Zde se pravděpodobně občerstvují všichni z naší výpravy. Za chvilku nás dojde Lída, prý u stolu, kde jsme jedli zůstala nějaká ledvinka. Z děsem zjišťuji, že je to moje, mám v ní nejen kamera a foťáky, ale i všechny naše peníze. Okamžitě pospíchám zpátky a naštěstí nacházím svoji ledvinu na místě, kde jsem ji odložil. Fuj, to, jsem si oddychl. Doháním Jitku a s ještě tlukoucím srdcem pokračujeme dál. Opět nás čeká stoupání lesem až ke klášteru Thyangboche. Klášter stále žije vlastním životem. Protože nechceme moc rušit, prohlížíme si ho zvenčí a dovnitř jen opatrně nakukuji. Přesto mě jeden mnich vykáže ven. Poté asi půl hodiny sestupujeme k lodži Ama Dablam v Deboche, kde budeme dnes nocovat.
Ubytujeme se a jdeme si k blízkému potoku umýt nohy. Po návratu Jitka ihned zalézá do spacáku a přestože je krátce po poledni, ani já neodolám a zalézám také. Před večeří nás svolala Lída, vybalila horolezecké sedáky a učíme se je navlékat a používat. Docela se ochladilo. Dopoledne a kolem poledne bylo hezky slunečno, teď k večeru je už zima. V okolí také vidíme ostrůvky starého neroztátého sněhu. Večeři máme s Jitkou stejnou, rýži se zeleninou. Po večerním briefingu se odebíráme ke spánku. V lodži je sice zavedená elektřina, ale světlo je jen na některých pokojích, v našem není, zato ale máme okno, které zase nemají pokoje se světlem. Je to nejhorší lodž za celou dobu našeho pobytu v Himálaji. Opět jsem měl v noci problém se spaním, skoro celou noc jsem probděl. Spal jsem po chvilkách.
20.4. pondělí
Ráno se definitivně probouzím v půl šesté. Z okna vidím krásné jasné slunečné ráno. Na zemi leží poprašek sněhu, který napadl přes noc. Je ale pěkná zima, obzvlášť, když musím jít venku poměrně daleko na přírodní záchod. Ale sluníčko působí svými paprsky, takže sníh po chvilce roztává a i vzduch se otepluje.
Lodž opouštíme v 7.45. Po chvilce chůze přicházíme k mostu, který musíme přejít. Je dosti vysoko nad řekou a navíc je na něm namrzlý poprašek sněhu. Most je ve stínu a proto sníh ještě nestačil roztát. Přesto se nám podaří most překonat bez následků. Na odpočinek se zastavujeme v Pangboche. Pijeme v kuchyni čaj a pozorujeme porcování nějaké flákoty hodně velikým nožem. Já bych si sním ublížil. Za hodinu opět pokračujeme, hluboko pod námi teče řeka Imja Khola. Před polednem přicházíme do výšky 4000 m n.m.. Je to náš postupný výškový rekord. Není to ale žádný kopec, jsme na takové náhorní plošině a stále stoupáme. Před námi je dosti velké stoupání, která v této výšce pociťujeme. Ještě nejsme dosti aklimatizovaní. Docházíme pomalu na vrchol a pod námi se otvírá ohromné údolí, ve kterém se krčí vesnička Pheriche (Phortse), dnešní náš cíl. Scházíme dolů a po přechodu řeky Chola Khola přicházíme k lodži Himalaya a hned se ubytujeme. Tato lodže je super, proti včerejšku kvalitativně na druhém pólu. Využíváme hlavně zasklenou verandu, uvnitř je působením sluníčka neskutečné horko a my čerpáme teplo do zásoby. Elektřinou vybavená není, a já potřebuji dobýt baterie do videa. Domorodci mi poradili, abych si došel do místní Medical First Aid. Je to dobročinná organizace, která pomáhá zde v horách zajišťovat zdravotní péči domorodcům, ale i horolezcům. Po vysvětlení o co mi jde, jeden zaměstnanec jde s úsměvem nahodit měnič ( elektřinu zde získávají ze sluneční energie). Cítím zde nesmírnou pohodu a přátelství mezi všemi, kdo zde jsou. Je jedno jestli jsou to pracovníci stanice, ošetřovaní nebo horolezci, kteří si přišli popovídat. Za dobití baterií nic nechtěli, jen ukázali na schránku s dobrovolnými dary. Tak jsem tam také přispěl na provoz stanice. Po odchodu ze stanice mám příjemný pocit.
Odpoledne Lída svolává skupinu na Mera, vybalujeme expediční stany a zkoušíme si stavění ve ztížených vysokohorských podmínkách. Je sice slunečno, ale začal foukat vítr, který nám stavění stěžuje. Také se předběžně domlouváme na obsazení stanů. Se mnou a Jitkou bude spát Lída. To bude věc se dvěma ženskýma v jednom stanu. Také si musíme přebalit věci u nosičů, neboť podle plánu část věcí pošleme s po nosičích napřed do Chunkungu. My ostatní tam přijdeme až po aklimatizačním výstupu na Kala Pattar. Spolu s nosiči odejde také Lída a obhlídne podmínky pro přechod sedla Amphu La. My budeme pokračovat se skupinou Katky až do Lobuche, odkud vystoupíme na Kala Pattar a pak se přesuneme rovnou do Chhunkungu za Lídou. Takto je to naplánované, ukáže se ale, že všechno bude jinak. Při přebalování vyčleňujeme také věci, která už nepotřebujeme a posíláme je zpět se skupinou, která se vrací do Lukly. Večer si kupujeme s Jitkou každý jedny podkolenky z jačí vlny.
21.4.úterý
V noci jsem se trochu vyspal ale pro změnu jsem musel 4x na záchod. To je tím, že dodržuji pokyny a snažím se pít co nejvíce. Vstáváme před šestou hodinou. Na dnešek je sice naplánovaný den volna, ale Lída nás včera přesvědčila, abychom místo odpočinku uskutečnili navíc aklimatizační výlet do Chhunkungu na pětitisícovku. Při závěrečném hodnocení expedice dojdeme k závěru, že den volna by byl pro většinu účastníků vhodnější a možná by se předešlo některým nezdarům.
Ráno jenom pijeme čaj a „Hot Lemon“ a v 7:15 vycházíme. Okamžitě po opuštění vesnice nás čeká prudké stoupání a po něm sestup do Diangboche. Ve vesnici snídáme Porridge z pšenice a s sebou si bereme vařené brambory. Jdeme proti proudu řeky Imja Khola. V Chhunkungu chvíli odpočíváme a pak pokračujeme k výstupu na horu 5043m vysokou. Jitka už je trochu unavená a proto se domlouváme, že půjdeme spolu,až kam bude moci, pak případně vystoupím sám a Jitka na mě počká. Před námi jde skupina Katka, Jirka a Honza. Jdu s Jitkou asi do poloviny kopce, pak už pokračuji sám. Postupně předejdu Katku, Jirku i Honzu a vrchol dosahuji sám. Mám čas podívat se po okolí, nafilmovat pár záběrů a po příchodu ostatních také nafotit společné vrcholové foto. Dosáhl jsem dalšího postupného vrcholového rekordu. Opět máme kliku, svítí sluníčko a je krásně vidět, jenom trochu víc fouká vítr. Cestou zpět jsem se sešel s Jitkou, která na mě čekala a spolu sestupujeme do Chhunkungu a dále zpět do Periche. Jitka je dost unavená. Asi měla zůstat v lodži a odpočívat. Možná, že by jí to pomohlo víc, než dnešní výlet. Jitka okamžitě zalézá do spacáku, jen dojde na večeři a po ní jdeme oba spát. Tuto noc spím i já celou a v klidu.
22.4.středa
V noci jsem se konečně po dlouhé době dobře vyspal. Budíme se v půl šesté, hlavně proto, že Jitka musí ven. Ráno se cítí podstatně lépe, než včera večer, ale pořád to není ono. Rozhodli jsme se, že se pokusíme dostat do Lobuche a tam uvidíme a podle situace se zařídíme. Ze začátku jde Jitka docela dobře, ale stoupání do Tuglhy jí dá pořádně zabrat. V Tuglhe odpočíváme, Jitka se posilňuje polévkou a musíme ještě překonat ostré stoupání s převýšením asi 200 m. Za vrcholem stoupání následuje sestup šikmo svahem. Přecházíme už také ostrůvky stálého sněhu a za mírným převýšením tušíme začátek ledovce Khumbu. Podél malé říčky dojdeme až do Lobuche a do Guest House. Už to není ani lodže, jen jedna veliká místnost na přespání, kde jsou neuvěřitelně namačkané palandy. Spí se vždy po třech. Je zde hrozný zápach a žádný vzduch. Uprostřed místnosti jsou velká kamna. Topí se v nich suchým mechem a jačím trusem. Druhá místnost slouží k vaření a jídlu. Jitce je hodně špatně, hlavně od žaludku. Okamžitě zalézá do spacáku. Její stav se ale nijak nelepší. Protože je špatně i Honzovi, po poradě s Katkou se dohodnu s oběma marody, že s nimi sestoupím do Tuglhy. Na zpáteční cestě začíná trochu sněžit. Postupně oba cestou zvracejí. Ubytujeme se v “Yak hotelu“ v Tuglhe. My s Jitkou spíme v malém pokoji, kam ale malinko sněží, Honza spí na posteli na chodbě. Musím se o oba starat jako ošetřovatel, hlavně musí oba hodně pít. Naštěstí oba zalezou do spacáků a brzo usnou. Ještě cestou jsme se s Jitkou dohodli, že Jitka počká v Periche na skupinu Katky, s nimi poletí do Kathmandu a tam se sejdeme, až přijdu z Mera Peaku. Při cestě a pak i v Lobuche a v Yak hotelu bolela trochu i mě hlava, což přičítám nadmořské výšce a postupné aklimatizaci. Na bolesti hlavy si více méně stěžoval každý. V koutku duše jsem i uvítal, že mám důvod sejít níž a nezůstávat v Guest House. Noc byla podle těch, co tam zůstali děsná, plno lidí, nedýchatelno, smrad apod. Noc v Yak hotelu trávíme poměrně dobře, oba spí celou noc, jen já mám se spaním opět trochu problémy, pořád se převaluji a svědí mě celé tělo. Usnul jsem prý po půlnoci.
23.4.čtvrtek
Ráno se budíme po páté hodině, naléváme se čajem a přebalujeme si věci, každý svoje do svého báglu. Snídám Oats Porridge. Před osmou Jitka s Honzou odcházejí dolů do Periche. Dlouhou dobu je sleduji, jak mizí v dálce. Náhle si uvědomím, že jdou jinudy, než by měli. Směřují do Chhunkungu, místo do Periche. Pískám tedy na ně svojí píšťalkou, kterou nosím spolu se jmenovkou na krku pro případ nouze. Po chvíli pískání pochopili moji signalizaci a dali se na správnou cestu. Za chvíli je oba ztrácím z očí a obracím se na cestu do Lobuche. V Lobuche se trochu občerstvuji a pokračuji dál do Gorak Shepu (5288m n.m.). Rozhoduji se kam pokračovat, ale když se dozvídám, že Katka mění plán a máme všichni sraz ve čtyři hodiny v Guest House, vracím se raději zpět. V Lobuche se posilňuji bramborami se zeleninou a jelikož se zatím žádná porada nekoná, jdu se ještě podívat nad vesnici na ledovec Khumbu. Zde se fotím se skupinkou mladých lidí z různých zemí světa. Je mi s nimi příjemně, i když jim bohužel moc nerozumím, ale jsou to takoví pohodoví lidi. Také dostávám zprávu, že Jitka s Honzou dorazili do Periche. Na odpolední poradě se celá skupina Katky rozhodne ještě dnes sejít do Periche. Jsem docela rád, alespoň dohlédnou na Jitku a Honzu. Skupinu doprovázím opět nad Tuglhu. K večeři jím Dhal Bhat with helping. Místnost ke spaní je díky bohu dnes poloprázdná. Přesto se ale opět do půlnoci převaluji. V leže se mi špatně dýchá. Chvíli jsem nucen si sednout. Musím vědomě podporovat dýchání. Jsem už asi dost vysoko. Nakonec na chvilku usínám.
24.4.pátek
Brzo ráno mě budí Irena. Chce sice vzbudit Ericha, ale daří se jí probudit ještě několik spáčů okolo. Je teprve 5 hodin. I tak ale vstanu, ještě ve spacáku se obléknu, vše pomalu, protože i zde už je cítit nadmořská výška. Ke snídani piji čaj a posilňuji se oblíbeným Oats Porridge. Nikam nepospíchám a tak vycházím poslední z naší skupiny směr Kala Pattar. Hodinky mi ukazují 6:10 místního času. Mohu jít podle svého tempa, a tak cestou postupně předcházím Irenu s Erichem, Jirku i oba spěchavce Petra s Andrejem. V Gorak Shepu se nijak nezdržuji a pokračuji nástupem do hory a výstupem. Přesto že je ještě poměrně brzy, asi osm hodin, na svahu hory potkávám trekaře směřující nahoru, ale i dolů. Ti si museli přivstat. Někteří také nocovali v Gorak Shepu. Nikomu nevadí, že ho předcházím. Každý jde svým tempem a při míjení se zdravíme a přejeme si hodně štěstí. Štěstí asi máme, protože je zase krásné dopoledne, sluníčko svítí, je vidět daleko, ani zima není moc veliká. Ale když jsem byl asi ve třech čtvrtinách kopce, tak jsem si při jedné přestávce na posilněnou všiml, že se v údolí vytvořila mlha a pomalu postupuje nahoru. Zrychlil jsem, abych stihnul sluníčko na vrcholku, skoro jsem až popobíhal.
Ale podařilo se. Náhle se ocitám na vrcholku kopce
ve výšce 5545 m n.m.. Na úplnou špičku se ale neodvažuji, protože je na
můj vkus příliš příkrá a hlavně na druhé straně je převis, který spadá několik
set metrů dolů. Sedám si proto asi metr pod špičkou, obdivuji pohled na
Mt.Everest, Nuptse a další vysoké hory, filmuji několikrát totéž, fotím na
diáky i fotky, nechávám se vyfotit jako vrcholové foto a nemohu se nabažit
panoramatického pohledu. Vidím ale také mlhu, jak se valí z údolí a
blahořečím si, že jsem šel svižně. Irena s Erichem to nestihnou včas a jak
mi později řekli, došli někam nahoru, ale pro mlhu ani pořádně nevěděli, kde
jsou, natož aby něco viděli. Pomalu se začínám ubírat zpátky dolů, cestou fotím
přicházející mlhu. Do Gorak Shepu docházím už v mlze. V restauraci si
dávám nějakou speciální polévku a čaj. Polévka mi ale vůbec nechutná. Výstup mi
trval hodinu, místo udávaných dvou a půl, dole jsem byl ještě rychleji. Jelikož
mám ještě dost času, tak přemýšlím, že bych se vydal podívat ještě do Base
Campu pod Everestem, kam jsme měli také původně plánovanou cestu. Ale včera
jsem ztratil jeden den vracením se do Tuglhy. Už jsem se i vydal směrem
k BC, ale hned na začátku jsem nevěděl přesně po které straně údolí se
dát, proto jsem se zeptal domorodce z jedné lodže. Domorodec mi cestu
rozmluvil, prý je to moc daleko, cesta je pořád po kamenech, zkrátka nic
hezkého a protože jsem se cítil přece jen trochu unaven vydal jsem se radši na
zpáteční cestu. Při cestě zpátky se počasí vylepšilo, opět svítilo sluníčko. Došel jsem tedy od Lobuche a po občerstvení zalézám do spacáku využívajíc prázdné místnosti. V klidu si podřimuji a náhle šok. Nade mnou stojí Jitka. V Periche se jí udělalo lépe a proto se rozhodla po dohodě s Katkou, že se vrátí za námi. To je teda překvapení. Ještě stihla v Tuglhe zamluvit na dnešní noc pokoj, takže se tam musíme dopravit. Balím své věci, zanecháváme zprávu, kam jdeme a vyrážíme, já už po několikáté do Yak hotelu. Je už pět hodin, a Irena s Erichem se ještě nevrátili. V Yak hotelu si Jitka vybrala nejlepší pokoj. Je hned vedle jídelny, takže tam proniká i teplo ani střecha není děravá. V jídelně potkáváme zajímavé lidi, panuje zde příjemná a milá atmosféra. Jsou zde 2 vedoucí první Iránské expedice na Everest, kteří kvůli horské nemoci museli na několik dní sestoupit níž, pak jeden zajímavý Japonec a čínský Američan z New Yorku. Bavíme se všichni spolu. V noci spím zase jednou docela dobře.
25.4.sobota
Ráno vstáváme jako obvykle brzy a po snídani vyrážíme směr Chhunkung, kde máme celá naše skupina sraz před útokem na Mera Peak. Jdeme přímo do Dingboche. Zde odpočíváme a posilňujeme se a pokračujeme v cestě. Po poledni docházíme do Chhunkungu a ubytováváme se v lodži Ama Dablam ve společné noclehárně. Už nás zde čeká Lída a začíná nám vypovídat o situaci s plánovanou cestou přes sedlo Ampu La. Situace se začíná komplikovat, protože přechod přes sedlo není tak jednoduchý, jak jsme si představovali a jak nám hlavně popisoval Michal v Praze. Lída předcházející dny došla s Tawou. Pod sedlo a vylezli kus nahoru. Cesta jde zpočátku sněhem, posledních asi 30 m je horolezecký terén holá skála, vyžadující přinejmenším trochu zkušené horolezce a jištění. Vzhledem k nezkušenosti a nebezpečí možného zranění začínáme uvažovat o jiných možných variantách. Diskusemi strávíme celý zbytek večera a přesto nic nerozhodneme. Vyptáváme se také nosičů. Ani ti nejsou moc nadšeni při představě přechodu sedla. Letos tam ještě nikdo nešel. Za sedlem je prý hodně sněhu, prý bychom se tam brodili po pás. Rozhodování necháváme na ráno. Také počasí se zhoršuje. Začíná popadávat sníh a mrznout. Jitka zalézá co nejdříve do spacáku. Nálada mezi účastníky je taková nijaká, nikdo neví co dělat, Jeden by chtěl alespoň zkusit přechod, jiný zase díky zprávám ze sedla již předem říká, že do sedla nejde. Já mám nyní hlavní cíl dosáhnout vrcholu i za cenu jiné cesty. V noci spím poměrně dobře, jen mě Jitka občas budí kašláním ze spaní.
26.4.neděle
Ráno vstávám v šest hodin, Po objednávce snídaně si ještě znovu opakuji vázat uzel na sedák. Venku je mlha a zima. Je to první nepříjemné ráno našeho pobytu a přitom tak rozhodující. Jelikož je nejen mlha, ale také zima a poletuje sníh, nosiči nám oznamují:“BAD WETTER“ a na žádné sedlo nejdou. Tím se vyjasnily i naše plány. Je rozhodnuto co nejrychleji sestoupit zpět do Lukly a pokusit se jít na Mera Peak přes sedlo Zatrwa La. Lída ale bude muset dojít ještě pro věci pod sedlo Ampu La, které tam pro nás připravili s Tawou. Půjde s ní Jirka. Je to asi čtyři hodiny cesty tam a čtyři zpět do Chhunkungu a pak ještě do Pangboche, kde chceme nocovat. Jitka se dnes ráno opět necítí nejlépe, opět kašle a cítí se slabá. Po snídani tedy opouštíme lodž Ama Dablam v Chhunkungu a vracíme se směr Lukla. Během cesty se počasí vylepšuje a když docházíme do Pangboche, už svítí sluníčko. Ubytujeme se v lodži Shici Danra. Nacházíme zde také vzkaz, že Petr a Andrej tudy jen prošli a přenocují až v Namche Bazaru a počkají na nás v Lukle. Irena s Erichem už s námi nepokračují, neboť se rozhodli, že na Mera nepolezou a udělají si individuální plán. Po ubytování Jitka opět zalézá do spacáku. Já se jdu podívat ven. Svítí sluníčko a je teplo. Chvíli se vyhřívám na lavici před lodží a konverzuji s majitelem. Obdivuje mé trekové boty. Dostáváme se také k jejich ceně, prý to představuje jeho sedmiměsíční výdělek. Za chvilku se zvedám a jdu se projít po okolí a něco nafilmovat. U potoka filmuji modlitební mlýnek a plynule přecházím na domorodkyně, které perou v potoce pod mlýnkem prádlo. Asi se jim moje činnost nelíbí, protože po mě něco pokřikují a když tomu nevěnuji pozornost, letí po mě dokonce kámen. Radši odcházím a sleduji hry dětí před lodží. Hrají si na stádo Yaků a pastevce. Lezou po kolenou, kolem krku mají uvázané provazy a předstírají, že se pasou. Je už po šesté hodině, pomalu se začíná stmívat a Lída s Jirkou stále nepřicházejí. Jitka celou dobu leží v posteli. Konečně přicházejí Lída s Jirkou. Zdrželi se pod sedlem, fotili.
27.4. pondělí
Vstáváme v 6.00. Jitka prý celou noc prokašlala. Já se vyspal docela dobře, že mě ani kašel Jitky nebudil. Jitce není dobře ani ráno, vůbec nic nejí. Dnešek už od začátku nevypadá dobře. Po sedmé hodině se tedy vydáváme na cestu. Ze začátku to jde kupodivu dobře, ale i tak je každé stoupání pro Jitku utrpením. Ve stoupání za Deboche jsem vzal Jitku do vleku. Provlékl jsem jí svoji hůlku za bederní pás kletru a takto jsem ji táhl ze začátku jen do kopce, později v podstatě pořád. Alespoň jsme udržovali nějaké přiměřené tempo. Cestou potkáváme karavanu Yaků, zrovna když se ploužíme do ostrého stoupání. Jejich zvonce krásně zvoní, jdou poslušně za sebou a nám se vyhýbají tak, že my jsme u svahu. Vlekem budíme pozornost všech kolemjdoucích, ale nechává mě to klidným. Jsem už zvyklý na jiné věci. Přes den je zataženo, občas vysvitne sluníčko a pak příjemně hřeje. Konečně docházíme do Namche Bazaru. Jitce docházejí síly úplně a už není schopna ani kroku. Odpočíváme před lodží a čekáme na Lídu s Jirkou, abychom se domluvili jak budeme pokračovat dál. Jitka předběžně navrhuje, že zůstane v Namche Bazaru a já budu pokračovat s ostatními a pokusím se o zdolání Mera Peaku. Ani jednomu se nám to moc nelíbí, ale Jitka už opravdu dál nemůže a není možné čekat na lepší pohodu kvůli termínu odletu z Lukly. Lída s návrhem souhlasí s tím, že Jitka se od této chvíle musí starat o sebe sama a nějak se do doby odletu dostat do Lukly. Lída s Jirkou tedy postupují dál. Já ještě čekám s Jitkou na naše nosiče, abychom si zase přebalili věci. Při čekání se seznamujeme s manželskou dvojicí z Čech, kteří předcházeli naše nosiče. Sdělují nám, že nosiči se cestou posilňují alkoholem. Konečně se nosiči objevují. Jitka si vybaluje svoje nutné věci a také nějaké jídlo, které máme s sebou na Mera. Bere si hlavně polévky. Během vybalování diskutuji s Tawou, kterého chce prý Lída propustit. Ještě chvíli pomáhám Jitce s ubytování, pak se loučíme a ve čtyři hodiny vyrážím za ostatníma. Jde se mi fyzicky lehce, ale stále myslím na Jitku, která zůstala sama mezi domorodci v neznámém prostředí. Doufám, že se shledáme. Asi po hodině chůze doháním Lídu s Jirkou a pokračuji s nimi. Cestou se začíná stmívat, takže docházíme za úplné tmy. Musíme si svítit baterkami. Cesta po tmě je docela dobrodružná a napínavá. Kousek cesty nám pomáhá svítit také domorodec, který se vrací domů. Konečně přicházíme do lodže v Phangdingu. Po jídle a večerní hygieně okamžitě zalézáme do spacáků. Usínám asi v deset hodin.<> 28.4.úterý
V noci jsem konečně spal velmi dobře a dlouho. Nevzbudil mě ani budík na hodinkách v 6:00. Vzbudil jsem se až v půl sedmé. S úlevou zjišťujeme, že v noci přišli také nosiči s věcmi. Pytle jsou v pořádku, takže můžeme pokračovat v cestě do Lukly. S odchodem ale počkáme až odejdou nosiči. Nikam nepospícháme, dnes dojdeme jen do Lukly a další rozhodneme tam. Z lodže odcházíme v devět hodin. Jde s námi Tawa. Zve nás do svého domu na čaj. Poznáváme rodinu. Starý otec právě připravuje figurky z těsta pro nějaký náboženský svátek. Jsme pohoštěni čajem a ochutnáváme také místní alkohol. Další naše zastávka je v lodži Tawy, která je kousek od domu. Opět nás pohostí čajem a ukáže nám zařízení lodže. V podstatě se nijak neliší od ostatních. Všechny mají téměř stejný standart. Liší se jen tím jestli domácí jsou zároveň majiteli, nebo jsou v pronájmu. Majitelé si svůj majetek lépe zařizují i pro hosty.
Cestou předcházíme nosiče. Do Lukly přicházíme po poledni, jelikož budeme muset čekat na nosiče rozhodne Lída, že dnešní nos strávíme v lodži Paradise a na Mera vyrazíme až zítra. Petr s Andrejem na nás zde už jeden den čekají a podle jejich vlastních slov se včera pěkně nudili. Konečně přicházejí i nosiči. Naposled přebalujeme věci , abychom s sebou vzali jen potřebné věci ale na nic nezapomněli. Večer odpočíváme a duševně se připravujeme na cestu. Zítra už to konečně začne. Po několika odkladech a prodlužování mám svíravý pocit kolem žaludku. Přece jenom nevím co mě čeká a jaké nároky bude klást cesta i samotný výstup. Večer se snáší mlha.
29.4.středa
Ráno nikam nepospícháme. Tawa přivádí dva nové nosiče, prý spolehlivější a odolnější a jak se později ukáže, má pravdu. Před námi je krátká etapa jen asi tříhodinový pochod. Řádně posnídáme, balíme si osobní věci a společně Lída, Jirka, Petr, Andrej a já začínáme druhý díl expedice.
Lída se necítí ve své kůži, něco na ni leze, nějaká choroba. Přesto odchází s námi, snad se to cestou zlepší. Počasí je ucházející, občas vykoukne sluníčko, jinak je zamračeno. Cesta neustále stoupá rododendronovým pralesem. Počasí se ale zhoršuje, přichází mlha a v půl dvanácté zažíná pršet. Přehazuji přes sebe vrchní část starého stanu, kterou jsem si vzal v hotelu Potala, když ji Katka s Lídou vyhazovaly. Hodí se a ještě se hodit bude. Zastavujeme se v čajové chýši na čaj. Stěny chýše jsou postaveny z navršených kamenů, střecha je z igelitové plachty. Uvnitř je ohniště pro přípravu čaje a pokrmů, místo pro spaní a odpočinek. Vysoká je tak, že v ní nemůžu stát vzpřímeně, což se ani nedá, protože u stropu se drží kouř od ohně, pálí do očí a nedá se dýchat. Jediná možnost jak nějakou dobu vydržet v chýši je být co nejníže. Sedíme proto na zemi. V chýši přebývá přes sezónu jedna žena se svoji asi čtyřletou dcerou. Manžel pracuje někde dole. Žena zde vaří čaj, polévku a prodává sušenky, kolu, cigarety a podobně. Zahříváme se čajem. Lídě je stále hůř, je to na ní vidět. Začínám pro sebe uvažovat, jestli nebude lepší, aby se Lída vrátila a v cestě jsme pokračovali bez ní. Po hodině pobytu v chýši odcházíme do deště. Lída jde stále hůř a pomaleji. Za třičtvrtě hodiny docházíme do Chhutangy, na tábořiště, kde budeme dnes nocovat. Spím ve stanu s Jirkou a Lídou, ve druhém, menším stanu spějí kluci Petr a Andrej, třetí stan je určen pro nosiče. Ti ale dnes a i většinu nocí tráví pod širákem, většinou někde pod skálou. Jsou tři hodiny a my jsme na místě, máme postavený stan, dokonce i přestalo pršet. Někde vpředu nad námi se tyčí první naše překážka sedlo Zatrwa La. Lída zalézá do spacáku a já s Jirkou vaříme čaj pro Lídu a jídlo, bramborovou kaši (brkaši) a kakao. Při večeři se konečně dohodneme, že Lída se vrátí zpět do Lukly, protože je jí stále hůř. Potká se tam s Jitkou a nebude jim tak smutno. Před spaním nám ještě Lída vysvětlí, všechno důležité, prodiskutujeme časový plán cesty, místa nocování a dobu návratu. Uléháme do spacáků. Lída leží mezi námi, aby jí nebyla taková zima. Večer se vyjasňuje, obloha je najednou plná hvězd, ale je už dost zima, spíme ve výšce 3500m n.m..
30.4.čtvrtek
Celou noc jsem nespal, jen jsem se převaloval z boku na bok. Naštěstí Lída spala. K ránu se mi podařilo usnout, jenže za chvíli mě vzbudili kluci z vedlejšího stanu. Nemohli dospat, tak vstávali ale přitom dělali velký hluk, vůbec jim nedochází, že by měli mít ohledy na ostatní. Také jsem jim to ráno pěkně od plic vysvětlil. Vstávám v 5:15, vaříme s Jirkou čaj a ovesné vločky se sušeným mlékem. Staráme se i o Lídu. Lída domlouvá postup naší skupiny bez ní, pověřuje Tawu vedením (za větší honorář), dává mu část peněz pro nosiče, zbytek dostanou až se vrátíme. Mně přidává část peněz pro neočekávané výdaje Climbing permit. Je na něm napsáno osm jmen, ale na vrchol v tuto chvíli jdeme už jen čtyři. V 7:00 opouštíme tábořiště, my vzhůru na Zatrwa La, Lída zpět do Lukly. Ještě po ní posílám pozdrav Jitce a už se soustřeďuji na výstup. Ještě chvíli jdeme pralesem rododendronů, postupně ale mizí a začíná sníh. Náhle zmizely veškeré stromy a přes nad námi se objevuje hluboký sníh a v dáli, vysoko nad námi vidíme sedlo ozdobené typickými modlitebními praporky.Jsou vidět jen dalekohledem. V 9:00 dosahujeme podle výškoměru, který mi půjčila Lída, výšky 4000m n.m.. Pokračujeme v nekonečném stoupání hlubokým, mokrým sněhem, do kterého se často propadáme až po stehna. Počasí nám opět přeje, je jasno, sluníčko svítí a je také teplo. V 10:15 dosahuji sedla Zatrwa La. Rozhlížím se po okolí, Obdivuji okolní vrchy, krásné pohledy do okolí. Mám dost času se kochat vyhlídkou, musím počkat na ostatní a nosiče. Za hodinu a půl pokračujeme. Musíme postupně překonat ještě další dva nižší pasy. Po nich následuje dlouhý sestup k Tea House v Thuli Kharka. Na místě jinak zvaném „pod balvanem“.
Zde si dávám jem hrneček čaje. Už mě nic místního nechutná.
Vadí mi kouřová příchuť všech jídel jak
je připravují na otevřeném ohni. Kouř cítím i z čaje. Cesta pokračuje
nekonečným sestupem až k řece. Klesání je to ale pořádné, spíše by se dalo
říci i místy slézání. Po nekonečně dlouhé době, kdy už dávno slyšíme pod sebou
hukot řeky konečně přicházíme ke „kládě“, k místu našeho dnešního
nocování. Oficiálně se to zde jmenuje Tashing Ongma.
Tawa se nás sice snaží přemluvit, abychom ještě pokračovali
hodinu cesty, prý tam je chatrč s občerstvením. My jsme ale unavení, nikam
se nám nechce a máme vše s sebou. Navíc se nám zde líbí. Je zde pěkná
travička, kláda z velikého spadlého stromu, sluníčko příjemně svítí.
Nosiči nás opouštějí a jdou nocovat k chatrči. Zítra se dozvíme proč.
Odpoledne kolem nás prochází výprava z Japonska, už se vracejí. Prý jsme
za dnešek ušli co se normálně chodí tři dny. Po jejich odchodu se bavíme o
obtížnosti ale i nutnosti našeho včasného návratu. Máme před sebou jedinou
variantu, být 6.5. do večera v Lukle. Právě se nacházíme ve výšce 3350 m
n.m.. Za den jsme zvládli 1000 výškových metrů nahoru (4590m n.m.) a 1200
výškových metrů dolů.1.5. pátek
V noci jsem spal docela dobře, jen mě třikrát probudilo sucho v ústech. Naštěstí jsem si udělal do Tatanky Hot Lemon. Probudil jsem se ve třičtvrtě na šest. Sluníčko je schované za okolními vysokými kopci, takže je zima, ale jasno, asi bude opět hezký den. Za hodinu svítí sluníčko i na nás a vše vypadá optimisticky. Vaříme s Jirkou snídani a sušíme stan a spacáky na kládě. Přicházejí nosiči. Balíme věci, nosiči odcházejí v osm hodin, my odcházíme asi půl hodiny po nich. Před odchodem ještě uklízíme zbytky po stanování i po předcházejících výpravách. S Jirkou si rozumím čím dál více. I on vnitřně cítí potřebu zanechávat po sobě pořádek.
Za hodinu přicházíme k Tea House „Tábořiště u řeky“. Ostatní
jsou již zde. Posilňujeme se čajem, který vaří dvě domorodkyně, které jsou zde
přes celou sezónu. Proto Tawa tak moc chtěl dojít až sem. Během přestávky se
domlouváme s Tawou na dalším postupu. Přes noc vymyslel trochu jiný časový
plán. Po zvážení jej přijímáme. Podle něj dnes dojdeme do Tangnangu, druhý den
do sedla Mera La , pak na vrchol a ještě týž den do BC Mera, dál do Tábořiště u
řeky, dále Thuli Kharka a nakonec přes sedlo Zatrwa La do Lukly. Časově by to
mělo vyjít. Opouštíme Tábořiště u řeky. Cesta vede opět pralesem.
Musíme překonávat padlé stromy, přechody potoků a přelézat balvany a menší
skalky. Les postupně končí a přechází v keřová pole a posléze mizí i keře
a jdeme po kamenech. Ve dvě hodiny začíná poprchávat. Déšť za chvíli přechází ve
sněžení, které nás doprovází až do Tangnanagu. Tangnang je poslední vesnice
před Mera Peakem. Je zde několik lodží a domorodých domů. Čekáme na příchod
nosičů a pak nás Tawa zavede do jednoho stavení na kterém je samolepka Montany.
U tohoto stavení přenocujeme. Přestává sněžit. Stavíme stany, uvnitř stavení
vaříme večeři na vařičích. Svařuji si také vodu do termosky na zítřek a
připravujeme se na spaní. Andrej s Petrem začínají mít obavy z další
cesty, hlavně z výstupu, kam bychom podle dohody měli jít sami, bez doprovodu
nosičů. Ti na to nejsou vybaveni. Snaží se mě a Jirku přesvědčit, abychom si
najali Tawu a ten by za poplatek šel s námi až na vrchol. Toto
s Jirkou odmítáme, neboť jsme přesvědčeni, že výstup zvládneme svými
silami, bez zajišťování. Jirkovi ostatně nejde od začátku ani tak o zdolání
vrcholu, jako o dobrodružství. Stále ještě není přesvědčen, že se až na vrchol
vypraví. Třeba skončí v High Campu. Kluci si tedy domlouvají Tawovu pomoc
sami, za 5000,- Rts, což je na místní zvyky hodně. Tawa si tedy vypůjčuje od
známých vybavení pro sebe.2.5. sobota
Noc proběhla poměrně klidně, třikrát jsem byl venku, lehce sněžilo. Vstávám před šestou a dávám vařit vodu na snídani. Jíme obvyklé vločky a kakao. Stan je pocukrovaný sněhem a zmrzlý. Od rána ale svítí sluníčko, takže stan postupně rozmrzá a osychá. Balíme ho už suchý. Nad námi vidíme padat malou lavinu. Sledujeme také několik příletů a odletů helikoptéry přepravující horolezce po zdolání jednoho cíle na jiný. Tímto způsobem stihnou více výstupů. Bohužel to stojí velké peníze a mohou si ti dovolit jen někteří. Jsou sice ušetřeni namáhavých přesunů, ale i putování přírodou Himálaje má své pěkné stránky. Z Tangnangu odcházíme v 8:30. Opět stoupáme. Nad Tangnangem vidíme ledopád, který končí jezerem s krásně zbarvenou vodou do zelena. Pokračujeme dál proti proudu Inukhu Khola. Ještě dál a výš až do Base Campu pod Mera Peakem. V jedenáct hodin jsme v BC a odpočíváme. Protože jsme zde brzy, navrhuje Tawa, abychom dnes došli až do High Campu, abychom měli zítra více času a dosáhli vrcholu pokud možno co nejdříve, kvůli počasí. Je to rozumný nápad a proto ho přijímáme. Z BC odcházíme ve 12:40. Hned za BC je ostré stoupání ve sněhu. Po sněhu se už budeme pohybovat pořád až do návratu zpět do BC. Stále stoupáme, je nám teplo až se potíme. Přichází ale opět mlha a za chvíli jdeme v bílé tmě. Nevidíme kde právě jsme, jen si domýšlíme, kdy právě procházíme sedlem Mera La. Jsou už čtyři hodiny, když náhle, uprostřed bílé pláně.
Tawa zastaví a prohlásí, že toto je to
místo, kde budeme dnes nocovat. Nikde nikdo není, mlha se trochu zvedla, ale
přesto vidíme kolem sebe jen bílé prostory. Pro stavbu stanu musíme nejprve
připravit plošinu. Trochu udupáme sníh a na něj stavíme stan. Pracuje se nám
těžce, protože jsme už ve výšce asi 5000 m n.m. a špatně se nám dýchá, také je
už mráz. Stan za chvíli stojí a nyní si musíme uvařit. Do nerez ešusu namačkáme
sníh a postavíme ho na plynový vařič. I vařič má s nadmořskou výškou
trochu problémy. Vydává daleko menší plamen a to i přesto, že je nová bomba.
Přeci jen se nám podaří uvařit voda a tak vyrobíme polévku a dokonce i brkaši.
Během vaření k nám přijde malá skupinka a stavějí zde své dva stany.
V jednom nocuje manželský pár a ve druhém jejich dva nosiči, kteří se
o ně starají tak, že jim i vaří. Po jídle si na sebe oblékám všechno oblečení,
které mám s sebou a zalézám do spacáku. Bude to asi krušná noc. Ráno
budeme vstávat ve tři hodiny. Cesta na vrchol trvá prý 6 hodin. Celou dobu zde
se mi těžce dýchá. Musím dýchat „aktivně“. Tento název jsem si vymyslel pro
dýchání, které nemůžu nechat samovolné, ale musím mu aktivně pomáhat
nadechováním a vydechováním. V noci vůbec nemohu spát. Důvodů je hned
několik. Za prvé potřeba aktivního dýchání, za druhé jsme nedostatečně udusali sníh,
takže spíme na samé bouli a navíc na svahu, takže spacák neustále klouže dolů,
za třetí je mi buď teplo, nebo k ránu zase zima. Večer se ve spacáku
vysvléknu až do pyžama, k ránu si zase všechno na sebe navléknu, a přesto
je mi zima. Další důvod, proč nemohu
spát je ten, že jsem k sobě do stanu vzali Tawu a ten příšerně smrdí.3.5. neděle
Ráno nás budík budí ve tři hodiny. Je to částečně osvobození z nočního bdění. Vylézám ze spacáku a stanu. Venku je podle teploměru –15st.C. Hrozná kosa, prsty u rukou i nohou mě mrznou. Navíc je ještě tma, takže si musíme svítit baterkou. Jenomže moje čelovka nefunguje a v malé baterce se vybily baterie. V mrazu je musím měnit. Mávám rukama, snažím se rozhýbat tělo. Také musíme svařit vodu ze sněhu na čaj. Je to téměř nadlidský výkon. Jirkovi se při hrabání sněhu na čaj podaří utrhnout ucho u kalíšku Tatanka. Po dlouhé době je konečně voda alespoň horká, pijeme něco jako čaj. Petr, Andrej a Tawa mezitím odešli. Během včerejší cesty a ještě teď ráno musím trochu přemlouvat Jirku, aby došel až na vrchol, když už je tady. Ne že by na to neměl, ale vrchol prý není hlavním smyslem jeho pobytu v Nepálu. Nakonec se nechal přemluvit a spolu vyrážíme na vrchol. Bereme s sebou jeden, Jirkův, batoh na jídlo, pití a časem i oblečení, které budeme postupně odkládat. Ve 4:30 tedy odcházíme z našeho HC. Po pár metrech si nasadíme mačky, nejsou sice zatím nezbytně nutné, ale takto si na ně zvykneme a až budou skutečně potřeba, tak se hodí. Stále musím aktivně dýchat. Jakmile zapomenu, okamžitě se dostaví svíravý pocit na prsou a intenzivně pociťuji nedostatek kyslíku. Asi tak jako když doběhnu rychlou rovinku a okamžitě se zastavím. Zprvu jdeme spolu s Jirkou. Jde ale velmi pomalu, takže asi po hodině cesty se dohodneme, že půjdu napřed a počkám na vrcholku na něj. Mezitím se rozednilo a vyšlo sluníčko. Je krásný den, přímo ideální pro výstup. Sice stále mrzne, což nejvíce cítím na všech prstech, ale je jasno, slunce krásně osvětluje okolní vrcholky. Jdeme vyšlapanou cestou stále vzhůru bílou plání. Postupně předcházím Andreje doprovázeného Tawou a za nějakou dobu docházím i stále pospíchajícího Petra. V dálce před námi postupuje jiná skupina. Chůze se stále zhoršuje. Musím každých 50m zastavit a vydýchat se. Pak teprve mohu pokračovat. Už jsem ve výšce přes 6000 m n.m. a náhle pociťuji potřebu odskočit si. Jelikož jsem zrovna s Petrem, odejdu kus stranou z vyšlapané cesty a tam si ulevím. Není asi moc lidí, kteří by to dělali tak vysoko. Po odpočinku pokračuji v chůzi. Předcházím Petra, na kterém vidím, že se mu to moc nelíbí, ale přestože se nikam neženu a nezávodím, jdu svým tempem, projevuje se moje trénovanost běžce dlouhých tratí. Potkávám také dva rakouské horolezce, kteří vyšli někdy před námi. Je jich celkem pět a mají doprovod tří šerpů. Konečně stojím pod vrcholem. Stačí už jen překonat asi 50 výškových metrů velmi ostrým stoupáním. Před posledním úsekem si ještě trochu odpočinu a už se nemohu dočkat, až budu nahoře. Nahoru vede prošlapaná úzká stezka. Z počátku jdu normálně, ale pak vymyslím, že lepší a účinnější je použít „lyžařského způsobu“ a lézt „stromečkem“. I na tomto úseku předcházím dalšího z rakouské skupiny. Pak už je vrchol těsně přede mnou. Na poslední dva, tři kroky vyndavám kameru a filmuji. První dojmy z vrcholu jsou nezapomenutelné. Mísí se radost z dosaženého cíle s úchvatnými pohledy do okolí. Na vrchol jsem došel v 8:10 hodin. Počasí je skutečně ideální. Sluníčko svítí, je jasno, teplotu odhaduji lehce pod nulou. Teprve na vrcholu mě rozmrzají prsty u nohou. Na vrcholu se zdravím s ostatními členy rakouské výpravy.
Stále dokola filmuji a fotím. Bohužel
moje radost je trošičku zkalena nepříjemnou příhodou s fotoaparátem.
Ve foťáku na negativy došel film a při automatickém zpětném převíjení se
převinul jen do polovičky a skončil. Bohužel jsem si toho nevšiml, otevřel
přístroj a první část filmu se osvítila. Stalo se to proto, že baterie byly
vlivem mrazu slabé. Část filmu jsem zachránil a po výměně filmu a baterií,
naštěstí jsem ještě měl náhradní, jsem znova fotil. Bohužel jsem ale přišel o
některé fotky ze sedla Zatrwa La a cesty. Cestou zpět se sice dá něco
zachránit, ale vzhledem k počasí už ne všechno. I přes tuto drobnou nehodu
jsem hrozně šťastný a nestále obdivuji okolní vrcholky. Je odsud také vidět
Mt.Everest, ale z jiného pohledu, než z Kala Pattaru.
Tento pohled není tak obvyklý a známý. O své pocity
se dělím s rakouskými horolezci a jejich šerpy, s nimiž se nechám
vyfotit na vrcholové foto. Postupně
také přicházejí moji kolegové. Nejprve Petr, pak Jirka a po chvíli také Andrej
s Tawou. Znovu a znovu se kocháme pohledy do okolí, navzájem a společně se
fotíme, prostě si užíváme vrcholku. S postupující denní dobou přichází
pomalu z údolí mlha. Přichází čas sestupu. Po hodině a půl opouštíme vrchol a začínáme
sestupovat do houstnoucí mlhy. Ještě, že jsme vyšli tak brzy. Na vrcholku jsem
pobyl hodinu a půl. Dolů to jde podstatně rychleji. Po pár metrech jsme se
ocitli v mlze, takže vidíme jen na pár metrů. Pár stovek metrů před naším
High Campem se mi rozlomila jedna mačka. Praskl spojovací článek mezi přední a
zadní částí. Ke stanu to dopajdám tak jak to je. Před stanem si mačky odepínám,
už je potřebovat nebudu. V HC jsme v 11:00. S Jirkou rychle balíme
osobní věci a stany a odcházíme z hory. Sestupujeme stále po sněhu až do
Base Campu. Cestou se potkáváme se skupinkami směřujícími vzhůru na Mera Peak.
Obzvláště jedna, dosti početná skupina je vybavena jako na Everest, ale už od
pohledu je zřejmé, že jim dělá potíže i výstup jen do HC. Do BC přicházíme ve
dvě hodiny. Shledáváme se s nosiči, kteří tady na nás čekali. Stavíme
stan, vaříme těstoviny a odpočíváme. Jirka zalézá do spacáku. Je to divné, ale
každý s kým zde jdu při každé příležitosti k odpočinku okamžitě
zalézá do spacáku. Nejprve Jitka, pak Lída a teď i Jirka. Já si ještě prohlížím
okolí BC a jeho vybavení a bavím se s domorodci v chýši.
Večer jsem i já unaven a jdu brzo spát.4.5. neděle
V noci jsem spal dobře. Ráno se probouzíme do zimy, přes noc a napadlo trochu sněhu, stan máme pokrytý ledovou vrstvou. Vaříme vodu na Vitacit a Živou vodu na cestu a ovesné vločky ke snídani. Všichni vaříme pod střechou v chýši. Montanu to stojí 200,-Rts. Z BC odcházíme v 9:00. Vracíme se stejnou cestou jakou jsme přišli, takže mám možnost dofotit některé partie, které jsem měl na zničeném filmu. Počasí se zhoršuje, před Tangnangem začíná pršet. V Tangnangu chvilku odpočíváme, počkáme, až přestane pršet a pokračujeme dál. Jdeme po skupinkách, já s Jirkou, Petr s Andrejem a nosiči spolu. Každý jdeme svým tempem. Za hodinu ale začíná znovu pršet. Dokonce musím opět použít stanovou celtu. Fouká ale vítr, takže mám s ochranou před deštěm problémy a za chvíli jsem promoklý. Zahalený do celty jsem došel na tábořiště U řeky v Tashing Dingma. Okamžitě se uchylujeme do přístřešku, do chýše. Převlékáme se do suchého a hřejeme se u ohně. V chýši je hrozně zakouřeno, z nízkého stropu visí krápníky dehtu. Sušené věci mi budou smrdět ještě doma. Za tento útulek opět musím zaplatit z peněz Montany. Tawa „skotačí“ se dvěma místními ženami. Během osychání se domlouvám s Jirkou, že asi zítra mákneme a pokusíme se během jednoho dne dojít až do Lukly. Dostáváme nabídku, že můžeme spát v chýši, ale je tam hrozný smrad, že radši stavíme stan a budeme spát venku. Dokonce přestává pršet. Měli jsme štěstí, že jsme si pospíšili s výstupem, podle Lídina plánu jsme měli být na vrcholku dnes. Určitě bychom neměli tak pěkné počasí jako včera. Na tábořiště k večeru došli dva italští Švýcaři, horští instruktoři z Alp. Udělali si sem aklimatizační túru. Čekají na své kolegy, aby se pokusili o výstup na Mt.Everest. Jdou stejnou cestou jako my.
5.5.pondělí.
V noci jsem se trochu vyspal, ráno vařím vodu na pití a vařím vločky. Bolí mě ale trochu žaludek a nemám moc chuti k jídlu. Jen se napiji kakaa, sním trochu vloček a zbytek přenechám rybičkám v řece, pokud tady nějaké jsou. Spolu s Jirkou odcházíme v půl sedmé. Za třičtvrtě hodiny přicházíme na tábořiště „U klády“, chvíli odpočíváme. Moje vnitřnosti se začínají bouřit. Mám průjem. To teda bude cesta. Po uklidnění pokračujeme v cestě. Musíme se vyšplhat až do sedla Zatrwa La. Znamená to několik hodin neustálého ostrého stoupání „od řeky až do nebe“. V 11:00 přicházíme k čajovně Thuli Kharka. Tady bychom měli přespat, ale s Jirkou jsme rozhodnuti dnes dojít až do Lukly. Jsem zvědav, jak budou holky překvapené. V čajovně odpočíváme. Ani nemám chuť na nic, stále mi není dobře. Před sebou pořád vidíme naše známé horské vůdce. Od rána nepršelo, ale počasí není nic moc, zima, mlha a nevlídno. Občas padá něco mezi deštěm a sněhem. Docela nás dostali Švýcaři. Čajovnu opouštějí před námi a při stoupání když zase něco padá otevřou deštníky a lezou do kopce pod deštníky. Jediný problém je v tom, že fouká vítr. Čajovnu opouštíme posléze i my. Začíná znovu pršet, s narůstající výškou se déšť mění ve sněžení. Jelikož doufáme, že dorazíme do tepla lodže, překonáváme útrapy statečně. Před sedlem potkáváme velkou skupinu nosičů směřujících opačným směrem. Konečně jsme v sedle Zatrwa La. Je velmi nevlídně, mlha, vítr, zima. Ze sedla spadáme, klouzáme a sestupujeme dolů. Po chvíli končí sníh. Přicházíme k tábořišti Chutanga. Je prázdné. Pokračujeme dál. U zakouřené chýše najednou vidíme několik stanů. Je zde expedice asi půjde přes sedlo. My už se ale nemůžeme dočkat pohledu na Luklu. Cesta nám trvá déle, než jsem si představoval. Je to docela únavné. Konečně se dostáváme mezi obdělávaná políčka, vítají nás krávy. Ještě několik zatáček a už je tu konečně Lukla. Jitku vidím před lodžií Paradise. Ani není moc překvapená, že přicházíme už dnes. Měla vnitřní tušení, že se dnes uvidíme. Následuje přivítání i s Lídou a vyprávění o výstupu. Jitka má dvoulůžkový pokoj, takže se mohu ihned nastěhovat. Následuje odpočinek, převlečení do nového prádla z depozitu, před tím ale teplá sprcha. Žaludek mě přestal bolet, mohu se v pohodě navečeřet a zalehnout ve spacáku do postele. To je pohodlíčko.
6.5.úterý
Noc jsem celou prospal. Ani Jitka mě nevzbudila, když šla na záchod. Budík na hodinkách pípal v 5:00. Chvíli mě trvalo, než mi došlo o co jde. Ještě chvilku jsme si poleželi. Po snídani odpočíváme na verandě. Dnes máme celý den volný. Kluci jsou ještě někde na cestě a musíme na ně a na Irenu s Erichem počkat. Plánovaný odlet je zítra. Přemlouvám Jitku k výletu do okolí Lukly. Jitka je z dlouhého čekání líná, nikam se jí nechce. Celých 6 dní se musela nudit v Lukle. Přece jen se mi ji podaří k výletu přemluvit. Chceme se podívat na kopec nad Luklu , kde je vyvěšeno hodně modlitebních praporků. V Lukle se ptáme na cestu. Prý stále vzhůru, nemůžeme zabloudit. Ale my bloudíme všude, tak proč ne tady. Víme, že musíme stále nahoru. Menší oklikou se nakonec dostáváme mezi vyvěšené praporky. Je odsud pěkný výhled na Luklu a okolí, letiště máme přímo pod sebou. Využíváme nabízené šance a filmujeme a fotíme přistávající a odlétající letadla. Počasí nám opět přeje, svítí sluníčko. K obědu se vracíme zpátky do lodže. Cestou si ještě prohlížíme Luklu, zejména místní školu, kterou zakládal Edmund Hilary. Obědváme v lodži Paradise, objednáváme si momo, jedno z mála jídel, které Jitka mohla během čekání konzumovat. V lodži potkávám Irenu s Erichem. Podle jejich slov si udělali hezký trek do oblasti Gokyo. Odpoledne odpočíváme v lodži. Ještě jednou se potkávám se dvěma Švýcary ze včerejška. Prý podle jejich mínění a zkušeností již přichází monzun. Je to sice dříve než obvykle, ale počasí tomu nasvědčuje. Opět si uvědomuji, jaké jsme měli štěstí na počasí. Večer přicházejí kluci. Konečně jsme opět kompletní. I Lída si asi oddychla. Na zítra máme rezervaci letenek.
7.5. středa
V noci spím dobře, ale budím se sám ještě před pátou, za tmy. Pohled z okna se mi vůbec nelíbí. I když je ještě tma, vidím že je také mlha, což nevěstí nic dobrého. Ještě usínám. Pozdější probuzení a pohled z okna mě ujistí, že dnes asi budeme mít problémy. Vše zahalila mlha. Přesto se podle pokynů Lídy sbalíme a jsme připraveni na pokyn k odchodu na letiště. Letadla ale lítají jen za dobré viditelnosti, což dnes rozhodně není. Kolem sedmé se trochu vyjasní a nám vysvitne naděje, ale za chvíle je opět vše jinak, všude mlha téměř neproniknutelná. Během dopoledne kdy se létá, přiletí pouze jednou vrtulník a jedno malé soukromé letadlo, letící dál do Namche Bazaru. Jinak nic. V poledne jsou lety definitivně zrušeny. Začínáme se nudit. Musíme si pobyt v Lukle prodloužit minimálně o jeden den. O zítřku rozhodne počasí. V lodži hrajeme šachy, vykládáme si karty a i jinak se snažíme ukrátit si čas. Občas také něco sníme. Večer s obavami zalézáme do spacáků.
8.5.čtvrtek
V noci jsem spal neklidně. Dvakrát jsem vstával. Ranní pohled z okna dává trochu naděje na dnešní odlet. Mlha je výš než včera, dokonce i sluníčko trochu vykukuje. Balíme věci, ve spěchu snídáme a odnášíme bágly na letiště. Panuje zde nervózní atmosféra a zmatek. Dnes by měl odletět dvojnásobný počet lidí. Podle včerejšího plánu bychom měli být ve třetím letu společnosti Lumbini, ale už jsme si zvykli, že vše je jinak. Z nám neznámých příčin se před nás dostala skupina Japonců. Asi více zaplatili. Není nad japonskou zdvořilost.Musíme vytrpět dlouhé, nekonečné čekání u letištní plochy. Katka, která mezitím co jsme byli na Mera Peaku přivezla další skupinu s menším plánem a dnes odlétají s námi, je nervózní ale stále zdůrazňuje, že počasí je dobré a dnes určitě poletíme. Postupně sice přilétají a odlétají letadle různých společností, naše Lumbini má ale zoufale dlouhé intervaly. Konečně v 10:00 dostáváme pokyn k odbavení zavazadel. U váhy zjišťujeme, že máme nadváhu, proto si Katka bere svůj bágl do letadla s sebou. Naše zavazadla se konečně ocitají za našeho pečlivého sledování na letištní ploše. V11:00 přilétá Lumbini, před námi je však ještě připravena skupina Rusů. K letadlu ale přinášejí naše zavazadla. To je povel i pro nás a my se přesunujeme k letadlu. V zápětí přistávají další dvě Lumbini, takže mohou nastoupit i Rusové. Konečně odlet. Bylo to zde moc hezké, ale už je na čase vrátit se do civilizace. Ještě budeme muset přetrpět pobyt v Kathmandu. Do Kathmandu přilétáme za půl hodiny bez jakýchkoliv problémů. Okamžitě na nás dýchne velké vedro. Ještě jsme oblečeni podle vysokohorského počasí, a zdejší teplota nás ničí. Co nejrychleji se přesunujeme do hotelu. Náhodou dostáváme stejný pokoj jako před trekem. Okamžitě se sprchujeme, převlékáme se do relativně čistého a jdeme nakoupit něco k jídlu. Kupujeme si také CD domorodé hudby, CD ROM o Nepálu, keramiku jako dárky a kalíšky a talíře z nerezu. Po návratu z nákupů odpočíváme v pokoji na posteli. K večeři vaříme polévku s chlebem.
9.5.čtvrtek
V noci jsem spal dobře. Po dlouhé době spánek v posteli bez spacáku. Ráno se vůbec nechce vstávat. Povaluji se v posteli až do půl osmé. Musím dojít koupit rohlíky, chléb a vodu. Po snídani pomáhám Katce sbalit věci, které zbyly z naší expedice, aby měla něco připraveného pro další zájezd. Po deváté odcházíme s Jitkou na prohlídku Swayambunathu. Jdeme pěšky jen podle směru, který jsme si určili v hotelu pohledem na kopec, kde leží Swayambunath. Ani moc nebloudíme. Cestou si všimneme, že v řece, přes kterou přecházíme po mostě, se rochní černá prasata a kousek vedle se spokojeně koupu děti. Voda je samozřejmě velmi špinavá.
Swayambunath leží na kopci nad městem. Přístup k němu je po dlouhých schodech. Na těchto schodech čekají žebráci a prosí o almužnu. Jsou zde i malé děti s ještě menšími sourozenci, dokonce i kojenci. Je to otřesný zážitek. Podle rady si ale nikoho nevšímáme, protože pak už bychom se jich nezbavili. Prohlídka je zajímavá, je zde množství chrámů různých náboženství. Klidně se snášejí vedle sebe. Před odchodem nás oslovuje místní mladík, slušně vypadající. Prý sbírá známky, žádá nás, abychom mu nějaké poslali od nás. Je mu asi 18 let. Slibujeme a přemýšlíme, že jeho adresu dáme Tomášovi, jsou si věkově bližší. Zpátky se vracíme jinou cestou. V hotelu se naobědváme a odpočíváme v leže na posteli. Jitka leží celé odpoledne. Já se jdu ještě projít po Kathmandu, jdu se podívat do novějších částí. Prohlížím si také královský palác, ale pouze zvenčí, dovnitř mě nepustí. Královský palác je rozlehlé území uprostřed Kathmandu, obehnán vysokým plotem, střežen vojskem. Za plotem jsem viděl vzorně udržovanou zeleň.
Odpoledne se ve vedlejším pokoji ubytoval Martin Kratochvíl s přítelem. Jeho přítel, majitel Zlínských ateliérů, si na verandě hrál s malou digitální kamerou. Při tom nám předváděl co všechno kamera dokáže a vyprávěl nám různé historky z jejich výletů. Pro nabíjení baterií do kamery má s sebou solární článek, velikosti větší A3, který dává napětí 12V a proud dostatečný pro nabití akumulátorů na video. Také řešení.
Před večeří nás Katka svolává k poradě o zítřejším programu. Ještě den musíme strávit ve městě. Nabízí nám návštěvu Bhaktapuru, čtvrti Kathmandu. Nám se ale nikam nechce. K výpravě se tedy nepřipojujeme.
10.5.pátek
Vstávám stejně pomalu jako včera. Spalo se mi dobře. Opět nakupuji chléb, vodu a pro oba po jedné bábovce pizzy. Po snídani se jdeme podívat na Rani Pokhari. Fotíme, filmujeme a vracíme se zpět přes staré město. Na trhu kupujeme mrkev a zelí a míříme do hotelu. Cestou se k nám přidají dva místní kluci a chtějí nám poradit cestu do hotelu. Jeden z nich mluví anglicky. Asi nám chtějí dělat průvodce, protože když chci jen poradit, ukážou nám opačný směr. Po chvilce tápání se sami brzy zorientujeme. Ještě kupujeme kus barevné látky na olemování mých kraťasů podle domorodého vzoru. Jitka je obšije až v Praze. Slibuje, že ze zbytku látky ušije prostírání. Zláká nás také meloun kupujeme menšího a hned po návratu do hotelu ho sníme. Po obědě opět odpočíváme.
Odpoledne musím Lídě vysvětlit, jaké boty jsou vhodné na běhání. Po čtvrthodině vysvětlování se Lída rozhoduje, že si boty koupí už zde a chce, abych šel s ní a radil. Nemám co dělat, tak jdu. Nakupujeme v jednom z mála obchodních domů, který se vyznačuje tím, že jako jediný v Kathmandu má pohyblivé schody. Po prohlídce místní nabídky se rozhodujeme pro boty zn. Reebok v ceně 1800,-Rts.
Večer uléháme k poslední noci v Nepálu.
11.5.sobota
Ráno máme dost času.Odlétáme až odpoledne. Po snídani jdeme utratit posledních pár Rupií za oplatky, samolepky a ruční papír. Chci si na něj nechat doma barevně okopírovat Climbing permit. Zabalujeme poslední věci, bágly vsunujeme do speciálních pytlů do letadla a ve 12:30 opouštíme naposled hotel Potala. Od rána pořád prší. Od hotelu jdeme k autobusu kus pěšky v dešti. Asi opravdu již začíná monzun. Po příjezdu na letiště následuje obvyklý ceremoniál s odbavováním a už jsme v letadle. Sedíme s Jitkou uprostřed řady. Je to zde dosti těsné. První mezipřistání je v Dháce. Během čekání dostáváme občerstvení od letecké společnosti. Je to sendvič,banán a pití. Nastupujeme ale do jiného letadla. Tentokrát naštěstí dostaneme místenky u okna na dvojce. Je to podstatně pohodlnější. Další mezipřistání bez výměny letadla máme v Dubaji. Pouze na hodinu vylezeme z letadla, to je uklizeno a můžeme pokračovat až do Frankfurtu. Přistáváme přesně v 7:20. Po odbavení nacházíme před budovou autobus s pražskou spz., ale řidič nikde. Po půlhodinovém hledání ho Lída přivádí. Byl na občerstvení. Nikam nespěchal, protože mu Michal už před odjezdem z Prahy řekl, že letadlo má zpoždění!?! Nasedáme do autobusu a odjíždíme směr Praha. Za hranicemi ještě zastavujeme na české občerstvení, dáváme si pivo, pokračujeme až do Prahy. Pak ještě kousek tramvají, pak autem a jsme konečně a definitivně doma.
Shrnutí, zajímavosti a zkušenosti:
Časový harmonogram cesty:
14.4. – odjezd z Prahy a odlet z Frankfurthu (SRN)
15.4. – přílet do Dháky (Bangladéš) a odlet do Kathmandu (Nepal)
16.4. – Kathmandu, hotel Potala
17.4. – odlet z Kathmandu do Lukly (2800m n.m.), Phakdingu (2652m n.m.)
18.4. – Namche Bazar, lodž Panorama (3440m n.m.)
19.4. – Deboche. lodž Ama Dablam (3850m n.m.)
20.4. – Periche, lodž Himalaya (4243m n.m.)
21.4. - Periche, lodž Himalaya (4243m n.m.), výlet do Chhukungu (vrchol 5043m n.m.)
22.4. – Tuglha, Yak hotel (4620m n.m.)
23.4. – Lobuche, Geust house (4930m n.m.) vrchol Kala Pattar (5545m n.m.) 24.4. - Tuglha, Yak hotel (4620m n.m.)
25.4. – Chhunkung, lodž Ama Dablam (4730m n.m.)
26.4. - Pangboche, lodž Shridera (3985m n.m.)
27.4. – Phakding lodž Namaste, 2652m n.m.)
28.4. – Lukla lodž Paradiese, (2800m n.m.)
29.4. – Chutanga, stan (3100m n.m.)
30.4. – Tashing Ongma, stan (4816m n.m.), přes sedlo Zatrwa La (4590m n.m.)
1.5. – Tangnang, stan ( 4356m n.m.)
2.5. – High Camp Mera Peak, stan (5500m n.m.)
3.5. - Mera Peak (6654 m n.m.), Base Camp Mera Peak (Khare), stan (5000m n.m.)
4.5. – Tashing Dingma, stan (4100m n.m.)
5.5. – Lukla. lodž Paradiese, (2800m n.m.)
6.5. - Lukla. lodž Paradiese, (2800m n.m.)
7.5. - Lukla. lodž Paradiese, (2800m n.m.)
8.5. – Kathmandu, hotel Potala
9.5. - Kathmandu, hotel Potala
10.5. - Kathmandu, hotel Potala
11.5. – odlet z Kathmandu, mezipřistáni v Dháce (Bangladéš) a Dubaji (Spojené Arabské Emiráty), přílet do Frankfurthu a příjezd do Prahy
Jídla nepálské kuchyně (podávaná v lodžích)
Tea
Hot lemon
Boiled Potatoes
Fried Potatoes Plain
Ketchup
Ketchup, Cheese
Chees, Garlic (egg)
Vegetable
Egg
Plain Potatoes (with Ketchup)
Hash Browns Cheese
Vegetable (with eggs a cibulí)
Cheese, egg
Dhal Bhat (= vařená rýže, opečené brambory a zelenina, k tomu do misky čočková polévka, kterou si konzument přilévá na rýži)
Chapati (= placka z mouky a vody, upražená na plotně, podává se s medem nebo jamem)
Oats Porridge