1. Pravěk
2. Keltové a Germáni
3. Slované
4. 11. a 12. století
5. Ante urbem conditam
6. Páni ze Všechrom a založení Říčan
7. Město, kostel a okolí ve 14. století
8. Husité v Říčanech a doba pohusitská
9. Říčany na přelomu středověku a novověku
10. Říčany součástí panství Smiřických
11. Zničení Říčan za třicetileté války a obnova města
12. Říčany barokní a vévodkyně Marie Terezie Savojská
13. Říčany v 19. století (do I. světové války)
14. I. světová válka
15. Mezi světovými válkami
16. Nacistická okupace
17. Poválečné období

Pravěk

Říčansko bylo osídleno už v mladší době kamenné (někdy v 8. až 6. tisíciletí př. Kristem). Osídlení, tehdy už jistě zemědělské, máme doloženo nálezy kamenných nástrojů z Uhříněvsi, Pacova a dalších míst, a přímo sídliště byla archeology odkryta v Říčanech poblíž Kolovratské ulice pod Mlýnským rybníkem a v Jažlovicích - článek o nálezu pravěké vesnice (pravděpodobně 40. léta, periodikum neznámé).

V následujících obdobích však osídlení téměř úplně mizí – pouze na vzdálených Doubravčicích bylo sídliště i v době bronzové z 2. tisíciletí př. Kristem.

Keltové a Germáni

Teprve v 7. stol. př. Kristem, v době halštatské (starší doba železná), přicházejí na Říčansko Keltové. Zakládají hradiště v Březí a později v Hostivaři. Valy staví také na dosud neopevněných Doubravčicích. Zvláštní je, že kromě těchto tří hradišť nemáme doloženo z doby halštatské žádné jiné osídlení naší oblasti. Po několika staletích se ale sídelní situace značně mění – ještě na konci doby halštatské, před rokem 500 p. Kristem, byla hradiště v Březí a Hostivaři vyvrácena, o čemž svědčí nálezy vrstev popela na těchto opevněných místech.

Přibližně ve 3. století př. Kristem, v době laténské (mladší doba železná), byla zdejší oblast Kelty nově kolonizována. Z té doby pochází sídliště nalezená archeology v Jažlovicích a v Říčanech při toku Říčanského potoka pod Mlýnským rybníkem. Ačkoli na obou místech existovalo osídlení už v době kamenné, byla nová keltská sídliště založena bez návaznosti na ně v jiné poloze. Důvodem jejich založení byla jednak snaha získat novou zemědělskou půdu pro vzrůstající počet obyvatelstva a v případě Říčan a Jažlovic pravděpodobně i blízkost nalezišť železa. Ve 2. stol. p. Kristem se potom celá oblast nejspíše dostala pod vládu mocného keltského oppida na Závisti, pro které byly důležité zdejší surovinové zdroje. Zdá se, že Závist ovládala i ložiska zlata kolem Jílového a stříbra kolem Stříbrné Skalice. Z těchto oblastí asi pocházela část železa a drahých kovů, jejichž zpracování máme na Závisti archeologicky doloženo. Část železné rudy se ale tavila přímo v Jažlovicích. Struska, která zde byla nalezena, svědčí o tom, že v osadě byla huť nebo kovárna. Celá mocenská soustava, vážící se k oppidu na Závisti, zanikla někdy kolem roku 20 před Kristem, kdy Závist vyvrátili Germáni.

Po příchodu Germánů, tedy na přelomu letopočtů, říčanské sídliště nezaniklo. Naopak došlo k jeho rozvoji. Noví obyvatelé tu provozovali intenzivní železářskou výrobu – z této doby bylo nalezeno v prostoru sídliště více než 30 pecí na tavení železa. Jak za Keltů, tak za Germánů mělo samozřejmě sídliště krom řemeslnické i zemědělskou funkci, protože dělníky, pracující při těžení a následné tavbě železa, bylo třeba živit. Obyvatelé žili v jednoduchých, z části zahloubených, z části dřevěných polozemnicích. Na tuto osadu navazovalo germánské osídlení u Dubče, ležící rovněž při Říčanském potoce. I zde stály železářské pece.

Slované

Během 6. století po Kristu přicházejí do našich zemí Slované. Na několika místech české kotliny se usadily různé kmeny, které vytvořily samostatná kmenová knížectví. Dnešní území Říčanska leželo na východním okraji původního knížectví kmene Čechů. Zdejší oblast byla tedy oblastí pohraniční, dále na východ se táhl pomezní hvozd, za nímž se už rozkládalo knížectví zlické a posléze kouřimské, kde v 10. století vládli Slavníkovci. Zbytky tehdejších hlubokých lesů, jež obě knížectví oddělovaly, zůstaly dodnes mezi Říčany a Kostelcem nad Černými lesy (který je po nich dokonce pojmenován) a táhnou se od Polabí až k Sázavě.
Tomu odpovídá i malé množství archeologických nálezů z doby 6. - 10. století po Kristu v naší oblasti – bylo tu jen řídce osídlené pohraničí. Zatímco jádro kmenového území Čechů se rozkládalo na pravé straně Vltavy severně od Rokytky až k Labi, mocenským centrem Zličanů bylo hradiště Klučov a přilehlý kraj na Českobrodsku a jejich sídla se táhla až ke Kouřimi. Směrem na Říčansko byla pohraničními opěrnými body Zličanů hradiště Tismice a znovu vybudované Doubravčice.

11. a 12. století

Příznivější podmínky pro rozvoj osídlení v této oblasti nastaly po sjednocení pražského a kouřimského knížectví pod vládou Přemyslovců na přelomu 10. a 11. století. Dnešní Říčansko tak přestalo být jen okrajovým územím při hranicích a mohlo těžit za své polohy při důležitých cestách v nově sjednoceném českém státě. Právě touto oblastí totiž procházela cesta z Prahy na hradiště Kouřim a o něco jižněji pak spojnice Prahy se Sázavským klášterem, založeným v první polovině 11. století sv. Prokopem. V té době také začala být tato oblast výrazněji osídlována. Vesnice byly zakládány na kraji hlubokých lesů, o čemž svědčí jejich názvy – Dubeč, Doubravčice, Březí. Jen pomalu vesničané proměňovali hvozd v zemědělskou půdu. V 11. století byla také vybudována hradiště v Královicích a Dolních Břežanech. O životě a funkci těchto hradišť se toho prozatím mnoho neví. Oblast působnosti břežanského hradiště snad zahrnovala i jihozápadní část Říčanska.

Ante urbem conditam

Jádro osídlení našeho kraje leželo původně při zmíněné stezce, spojující pražská podhradí se Sázavským klášterem. Od ní se oddělovaly dvě větve cesty, vedoucí do jihočeské oblasti.
Na průběh cest ukazují nejstarší románské kostely, které byly zakládány v osadách, ležících přímo na těchto cestách či v jejich blízkosti. Při cestě z Prahy do jižních Čech a na Sázavu stál hned v těsné blízkosti pravobřežního podhradí obou pražských hradišť kostel sv. Máří Magdalény ve Vršovicích (dnes sv. Mikuláše), pocházející už z počátku 11. století. Další románské kostely ležely v Záběhlicích, Hostivaři a Průhonicích (ten je dnes v areálu zámku) a jejich umístění v krajině odpovídá průběhu stezky. Přímo na Říčansku stály podél cesty románské kostely v Jažlovicích, Mnichovicích, Hrusicích (kde bylo nalezeno pohřebiště pocházející už z 11. století), Ondřejově a Rovné u Stříbrné Skalice. Odtud bylo už jen kousek do Sázavského kláštera.

Cesta směřující do jižních Čech, se z této stezky oddělovala ve dvou větvích. První odbočovala snad někde u Jažlovic a vedla přes Kostelec u Křížků, kde je starobylá románská rotunda sv. Martina. Sázavu překračovala na brodu u Týnce, kde byla rovněž románská rotunda, později přestavěná na hrad. Druhá větev odbočovala k Sázavě u Mnichovic, procházela patrně údolím Mnichovky a dále podél řeky, kterou překračovala v Poříčí. O významu tohoto brodu svědčí skutečnost, že se ve zdejší osadě nacházely kostely hned dva. Ostatně tento brod si na rozdíl od týneckého udržel význam až do pozdního středověku. Právě zde svedli husité, táhnoucí z jižních Čech na pomoc Praze vítěznou bitvu s křižáky. Obě větve stezky se spojovaly na Benešovsku a cesta směřovala dále k jihu.

Osídlení, které se až dosud omezovalo jen na okraj velkého hvozdu, se začalo koncem 12. století rozšiřovat i do někdejšího hraničního hvozdu mezi pražskou oblastí a Kouřimskem. Se vzrůstajícím počtem populace totiž vyvstala potřeba zemědělské půdy. Proto se lidé usazovali na dosud pustých místech, které se snažili zúrodnit a hospodařit na nich. Z naléhavé potřeby nové půdy se zemědělci usazovali často na místech ne příliš úrodných. Tyto vesnice byly často velmi malé, protože větší počet lidí by se tu neuživil. Dobře je tento vývoj zmapován na Černokostelecku, kde byla nalezena přibližně desítka dnes již zaniklých vesnic z tohoto období. Například několik zaniklých vesniček odkryli archeologové v těsné blízkosti kostela sv. Martina u Kozojed.

Páni ze Všechrom a založení Říčan

Někdy v druhé polovině 13. století byl vystavěn říčanský hrad a patrně ve stejné době na jeho předpolí vzniklo město a kostel sv. Petra a Pavla. Jeho zakladateli byli páni ze Všechrom. Jejich původní sídlo, Všechromy, leželo právě při staré zemské stezce z Prahy na Sázavu, nedaleko Jažlovic a Otic. K založení Říčan došlo nejspíše kvůli lepší ochraně významné cesty z Prahy do nově založené královské Kouřimi. S tím patrně souvisí i založení templářské komendy v nedaleké Uhříněvsi a snad i zbudování tvrze v Chodově, která patřila rytířskému řádu Strážců Božího hrobu. Všechna tato založení lze klást do druhé poloviny 13. století.

Nejstarší zmínka, ve které se objevuje alespoň nepřímo název městečka, pochází z roku 1289. Tehdy poprvé slyšíme o Ondřejovi z Říčan. Není to zpráva z nejveselejších - pražský biskup si na Ondřeje stěžuje, že mu vyplenil ves Liblice (obec u Českého Brodu). D. Menclová ve svých Hradech řadí Říčany do skupiny sídel dvořanů krále Přemysla Otakara II. a klade vznik hradu do 60. a 70. let 13. století. Stavebníkem zdejšího sídla byl nejspíše Petr ze Všechrom, zakladatel a předek celého říčanského rodu. Pan Petr patřil do okruhu nejvyšších dvorských hodnostářů, zastával úřad jídlonoše a poté nejvyššího komořího. Po Říčanech se ale prokazatelně začal psát právě až již zmíněný Petrův vnuk Ondřej, jenž byl nejvyšším sudím zemským. Pánům z Říčan náležely i další statky v okolí nově založeného hradu – Velké Popovice, Kunice, Průhonice a Čestlice, Křížkový Újezdec, Jirčany a Tehov. V následujícím století se rod říčanských pánů rozvětvil a můžeme jej nalézt na různých místech v Čechách. Až do husitských válek však zůstávaly Říčany centrem rodu a zároveň jeho nejvýznamnější državou. Teprve roku 1420, kdy husité dobyli zdejší hrad, odcházejí páni z Říčan nejen z města, ale i z celého kraje. Nikdy se sem už nevrátili, přestože různé větve rodu měly po několik staletí majetky snad v celých Čechách. Z nejvýznamnějších připomeňme Hořovice u Berouna, Zásmuky, Kosovu Horu u Sedlčan a Louňovice pod Blaníkem. Ačkoli nejprve bojovali proti husitům, později se většina členů tohoto rodu hlásila k evangelíkům a dva z nich se dokonce účastnili roku 1618 pražské defenestrace a patřili i mezi důležité představitele stavovského odboje. Za to byli samozřejmě potrestáni ztrátou majetku (např. právě Hořovic). V pobělohorské době se ale mezi Říčanskými objevují i zbožní katolíci. Poslední linie pánů z Říčan vymřela až na počátku 19. století.

Město, kostel a okolí ve 14. století

Nejspíše krátce po založení hradu bylo vytyčeno i středověké městečko v předhradí. Jeho půdorys byl jednoduchý: jednalo se vlastně jen o náměstí obklopené domy. Celá plocha města se rozkládala na ostrohu, který byl chráněn dvěma zbudovanými rybníky, z nichž Mlýnský existuje dodnes, Lázeňský byl vypuštěn na konci 18. století. Na jednom konci náměstí se nacházel vstup do hradu. Hradby město nejspíše nemělo, a to ani v pozdějších dobách. Uprostřed rynku byl kostel sv. Petra a Pavla, při němž byla zřízena duchovní správa města. Ačkoli byl kostel později mnohokrát přestavován, pod omítkou jsou stále zachovány zdi raně gotického chrámu. Dodnes můžeme zvenku vidět na jižní straně lodi lomené gotické oblouky někdejšího vstupu. Je zachováno i přízemí gotické věže s žebrovou klenbou a nástropními malbami, patrně ze 14. století.

Říčany byly přirozeným střediskem oblasti na jihovýchod od Prahy. Bylo to největší sídlo v širokém okolí. Poměrně nedaleko bylo sice městečko Mnichovice, ale to se velkostí a významem nemohlo s Říčany srovnávat. Mimoto není zcela jisté, zda obdrželo městská práva už ve 14. století nebo se tak stalo až později. Směrem na jih bylo nejbližší město Jílové, na jihovýchodě ležela Stříbrná Skalice – obě města horní, založená kvůli těžbě drahých rud. Při zemské stezce mezi pražskými branami a Kouřimí leželo kromě Říčan jediné město – Kostelec, oddělený však od Říčan hradbou Černých lesů. Říčany, které samozřejmě jako město měly právo trhu, byly přirozeným spádovým centrem celé rozlehlé oblasti. Zde byli usazeni specializovaní řemeslníci, sem přicházeli sedláci, aby na zdejším tržišti prodali výnosy svých polí i pastvin a nakoupili potřebné zboží. Zároveň byl říčanský hrad správním střediskem rozlehlého panství a důležitým opěrným bodem.

Významné postavení Říčan v oblasti se také odrazilo v tom, že zdejší kostel byl sídlem děkana. Děkan byl hlavou děkanství, jak se nazývala jedna z nižších organizačních složek církevní správy. Děkanství zahrnovalo vždy několik farností a nad podřízenými faráři vykonával děkan správu, svěřenou mu nařízenými orgány. Říčanské děkanství bylo podřízeno arciděkanství pražskému a skládalo se z 31 farnosti včetně Říčan. Jeho působnost sahala až k hradbám Prahy, kde pod ně spadal starý kostel ve Vršovicích. Jeho severní hranici tvořily farnosti v Dubečku, Královicích a Slušticích. Směrem na severovýchod a východ tvořily hranici děkanství lesy, které byly pozůstatkem někdejšího hraničního hvozdu mezi „Čechami“ a Zlickem. Děkanáty tyto hranice podržely ještě dlouho po sjednocení země. Meze děkanátu tedy probíhaly lesem u Březí (to pod zdejší děkanát ještě spadalo) a lesem u dnešního Vojkova. Proto k říčanskému děkanátu patřil Tehov a Kunice, ale Mukařov byl už součástí děkanátu kouřimského. Na jihu tvořily opět přirozenou hranici lesy kolem Sázavy, proto nejzazšími farnosti zde byly Kamenice a Jílové. Odtud směrem na východ se rozprostíral děkanát až k Vltavě, kde pod něj patřily farnosti ve Vraném a v Modřanech. Severně odtud ležely fary v Podolí a na Pankráci, které však už pod říčanský děkanát nepatřily. Vidíme tedy, že Říčany byly významným městem i v církevní správě. Ačkoli po husitských válkách soustava děkanátů v podstatě zanikla, říčanští faráři si titul děkana udrželi i v pozdější době, ačkoli to bylo už jen čestné označení.

V okolí Říčan se rozkládaly statky stejnojmenného rodu, o nichž jsme už psali. Mimoto tu náležela velká část půdy církevní vrchnosti a v průběhu let lze sledovat další přesouvání pozemkového vlastnictví do jejích rukou. A to i na účet pánů z Říčan. Díky nejrůznějším odkazům, darům i koupím náležela v předvečer husitských válek církvi na Říčansku odhadem více než polovina statků! Čím blíže k branám Prahy, tím více stoupal podíl církve na pozemkovém vlastnictví. Naopak na Černokostelecku nebo v oblasti Kamenice a Velkých Popovic byl vyšší podíl světských držitelů půdy. Z nejvýznamnějších církevních vrchností v našem kraji jmenujme johanity, kteří převzali po zrušení templářského řádu na počátku 14. století jejich komendu v Uhříněvsi. Mimo této osady drželi i Kolovraty a Babice. Tradičně velkým feudálem byla vyšehradská kapitula, které na Říčansku náležela zboží kolem Královic včetně Nedvězí, Nupaky a Čenětice, dále ku Praze Jesenice a také četná zboží v nejbližším okolí Vyšehradu.
Rozsáhlé majetky s centrem v Tehově získal v sousedství Říčan klášter augustiniánům na pražském Karlově. Mimo Tehov k němu patřily Louňovice, Mukařov, Všestary a další vsi.
Z jihovýchodu zasahovaly k nám državy sázavského kláštera, zejména Stříbrná Skalice a Mnichovice. Mimoto měly na Říčansku zboží ještě mnohé další církevní ústavy, zejména pražské.

Necelá polovina půdy na Říčansku náležela světským držitelům. Ne všechna ale patřila šlechtě. Dobrou polovinu z ní držely pražské patricijské rody, převážně německé. Dvě nejvýznamnější rodiny, které měly majetek ve zdejší oblasti, byli Olbramovici (Wolframovici), kterým patřil Škvorec a statky v okolí, Sibřina a Horní Měcholupy, a Velflovici, kteří drželi Březí, část Královic, Doubravčice, Dubeč a jednu dobu i Průhonice a Čestlice. Šlechta zde kromě pánů z Říčan držela jen drobnější statky, větší zboží bylo pouze černokostelecké panství pánů z Náchoda. Tamější hrad vznikl po roce 1300 snad jako královské založení. Na okraji Říčanska, na břehu Sázavy, drželi páni z Dubé hrad Zlenici a okolní statky (Lštění, Mirošovice, Hrusice) jako královské manství. Po husitských válkách se ale změnila nejen většina držitelů pozemkového majetku, ale události zasáhly výrazně i do osudu samotných Říčan.

Husité v Říčanech a doba pohusitská

Jak už jsme řekli, Říčany byly založeny u důležité cesty ku Praze. Tato poloha byla pro ně někdy požehnáním, jindy neštěstím. Právě v době husitských válek na ni těžce doplatily. Hrad a město tehdy držel pan Diviš z Říčan. Byl to bojovný katolík a stoupenec krále Zikmunda. Podle kroniky Vavřince z Březové ze svého hradu přepadal husitské oddíly, pohybující se na cestách z Prahy do Kouřimi a zejména k brodům na Sázavě. Přitom tato cesta byla pro ně životně důležitá, poněvadž spojovala dvě nejvýznamnější husitská střediska – Prahu a Tábor.
To dobře zapadalo do strategického plánu krále Zikmunda, který se v prvním období války snažil přerušit zásobovací trasy ku Praze a přinutit tak hlavní město ke kapitulaci. Tato snaha ale po porážce křižáků na Vítkově v červenci 1420 a následném rozpadu I. kruciáty zcela ztroskotala. Praha se uhájila. Nicméně i přesto zůstávaly Říčany důležitým opěrným bodem katolíků v blízkém sousedství Prahy. Právě oblast na jihovýchod od hlavního města se mohla stát nástupištěm k dalšímu útoku Zikmundova vojska na Prahu. Jednak zde katolické straně patřila řada opěrných bodů – kromě hradu a města Říčan to byl Nový hrad u Kunratic, obsazený královskou posádkou, dále Uhříněves a Chodov, kde měly své tvrze rytířské řády johanitů a božehrobců, a konečně Záběhlice, kde měl Zikmund rovněž svoji posádku. Řada dalších tvrzí patřila v této oblasti církevní vrchnosti (např. Hostivař). Význam této převážně katolické oblasti v předpolí Prahy byl umocněn tím, že sahala až k Vyšehradu. Ten byl osazen silnou Zikmundovou posádkou a král počítal s tím, že skrze něj bude moci vpadnout do Prahy. Vyšehrad zároveň se svou ozbrojenou silou výrazně ztěžoval pražským husitům operace na jihovýchod od hlavního města a katoličtí feudálové se zde proto mohli cítit poměrně bezpečně.

Této výhodné strategické situace se rozhodl využít král Zikmund při chystané vojenské výpravě proti Praze na podzim 1420. Husité si byli vědomi klíčového významu Vyšehradu ve válečných plánech protivníka a na podzim roku 1420 jej začali obléhat. Válečná kampaň vyvrcholila 2. listopadu krvavou porážkou Zikmundova vojska, které se pokusilo vyprostit Vyšehrad z obklíčení. Pevnost se pak okamžitě husitům vzdala. Pád Vyšehradu a porážka katolického vojska husitům umožnily, aby opanovali oblast jihovýchodně od Prahy. Po celý podzim a zimu roku 1420 proto operovali Pražané a Táboři v tomto prostoru a snažili se dobýt zdejší katolické tvrze a hrady. Někdy po 20. listopadu přitrhli Táboři, kteří před tím neúspěšně dobývali tvrz v Leštně, před Říčany. Odtud naléhavě žádali, aby jim pražští husité poslali posily. Ty dorazily na místo 25. listopadu. Spojená vojska, v nichž měl jistě hlavní slovo táborský hejtman Žižka, sevřela hrad a začala jej tvrdě dobývat. Město, které patrně vůbec nebylo opevněno, asi obránci nehájili a soustředili se na obranu hradu. Ten nejspíše husité ostřelovali z děl. Lidová tradice vypráví, že Žižkova děla střílela na hrad z místa, kterému se dnes říká „U dubu“. Tehdejší děla skutečně střelbu na takovouto vzdálenost umožňovala. Ačkoli hrad nebyl dobyt přímým útokem, jeho pán, Diviš z Říčan, se přesto po několika dnech 4. prosince vzdal husitům. To znamená, že dělostřelba musela mít ničivý účinek a hrad silně poškodila.

Kapitulace ale neproběhla hladce. Pan Diviš se totiž vzdal Pražanům za podmínky, že umožní volný odchod všem lidem, schovaným na hradě. Táboři se ale takovými podmínkami necítili vázáni, poněvadž s nimi příměří sjednáno nebylo. Táborské ženy se proto vrhly na fraucimor, který opouštěl podle sjednaného příměří hrad, a svlékly vznešené paní z lepších šatů a pobraly jim šperky, které se pod oděvem snažily pronést ven. Hůře ale dopadli katoličtí kněží. Na hradě se jich tehdy nacházelo devět. Spolu s dalšími dvěma knězi je na Žižkův rozkaz upálila práčata v blízké chalupě, která se podle pověsti nacházela přibližně v místech dnešního mýta v ulici 17. listopadu. Ani Diviš z Říčan se nedostal na svobodu – husité jej i s rodinou zajali a odvedli do Prahy. Byl to poslední pán z Říčan, který sídlil na Říčanech.
Patrně někdy v tu dobu dobyli husité také komendu johanitů v Uhříněvsi.

Koncem roku pak Pražané oblehli Nový hrad u Kunratic, který se jim vzdal v lednu 1421. Ještě před tím byl dobyt Chodov a Záběhlice a asi i další opěrné body katolíků v tomto kraji. Během dvou měsíců od pádu Vyšehradu se tak husité zmocnili celé strategicky významné oblasti a zabezpečili tak jednak cestu z Prahy do Tábora, jednak zbavili Zikmundova vojska základen pro možný další útok proti hlavnímu městu. Až do konce husitských válek se pak boje Říčanům a vůbec celému kraji více méně vyhýbaly. Až roku 1434 se jej částečně dotkly válečné operace, které skončily porážkou polních vojsk u Lipan nedaleko Kostelce nad Černými lesy.

Na rozdíl od Nového hradu, který byl po dobytí rozbořen, říčanský hrad husité nezničili, ale pražané sem vložili posádku a ponechali si jej jako opěrný bod, který měl bez pochyby střežit cestu z Prahy na Tábor. Nevíme přesně, nakolik bylo poškozeno při dobývání město před hradem. Ačkoli jistě nějaké škody utrpět muselo, žádné zprávy o tom nehovoří. Každopádně v pohusitské době se město dále rozvíjelo, takže z následků války se záhy vzpamatovalo. Kdy zdejší hrad opustila pražská posádka, není známo. V tom, kdo po Lipanech vlastně Říčany držel, panují nejasnosti. Prameny připomínají několik drobných šlechticů, kteří se podle našeho města psali, ale není jisté, zda byli jeho skutečnými vlastníky nebo šlo jen o hejtmany Pražanů, kteří si zdejší hrad i město podrželi až do druhé poloviny 15. století. Za všechny tyto zemany uvádím dvě jména: Jan Beneda z Nečtin a Mikuláš Popel z Vesce. Jistě však víme, že během 30 let, které uplynuly od konce husitských válek, získali Pražané i někdejší johanitské statky Uhříněves, Kolovraty a Lipany.

Samotné Říčany přestaly být panským sídlem a střediskem rozsáhlého panství. Nicméně svůj hospodářský význam jako jediné skutečné město v oblasti si udržely. Přišly však o výsadní postavení centra místní církevní správy, protože církevní organizace děkanství a arciděkanství se během válek zcela rozpadla. Nejvýznamnější změnou ale bylo, že v Říčanech byl husitský, respektive kališnický farář. Také většina obyvatelstva přijímala pod obojí a tak tomu bylo až do třicetileté války. Během doby husitské se vůbec od základů změnila pozemková držba v celém kraji. Své vlastníky změnila většina statků. Církevní državy zcela zanikly, zmocnili se jich světští držitelé. Většinou samozřejmě kališníci, kteří je zabírali kvůli III. pražskému artikulu o zákazu světského panování kněží. Část z nich ale obsadili i katoličtí šlechtici pod záminkou ochrany před husity. Nutno říci, že většinu záborů církevního zboží šlechtici obou stran potvrdil po svém nástupu na trůn roku 1436 císař Zikmund. Na účet církve si tak zajišťoval přízeň svých někdejších husitských protivníků a odměňoval věrnost katolických stoupenců. Zajímavé je, že někdejší tehovské panství kláštera na Karlově vlastnil od roku 1427 známý táborský hejtman Jan Roháč z Dubé.

Ovšem církevní půdu nezabírala jen šlechta. Ta samozřejmě byla nejaktivnější, ale řady zboží se zmocnilo i Staré a Nové Město pražské nebo jednotliví měšťané. Staré Město získalo někdejší johanitské statky a snad i samotné Říčany, dále Vestec a Zlatníky, Nové Město zase Jesenici a Zdiměřice.
Výrazně, na méně než polovinu, klesl také pozemkový majetek starého pražského patriciátu. Jeho členové byli totiž, jakožto Němci, povětšinou katolíci. Proto byl jejich majetek zabrán husity. Pouze kališní patricijové měli naději na udržení svého majetku. Nejvýznamnější statky ale zůstaly ve vlastnictví patriciátu i po husitských válkách – Dubeč, Škvorec a Průhonice.
V pohusitské době se k Říčanům váže důležitá událost. Právě na zdejším hradě zemřel roku 1449 Menhart z Hradce, a to nedlouho po svém propuštění z poděbradského vězení, kde jej věznil Jiřík z Poděbrad. Ačkoli pan Menhart zemřel se vší pravděpodobností přirozenou smrtí, rozšířily se pomluvy, že jej Jiřík nechal otrávit. Každopádně jeho smrti využila strana Oldřicha z Rožmberka, k níž hradecký pán patřil, k rozpoutání domácí války proti poděbradské straně. Nakonec ale byli rožmberští Jiříkem poraženi.

Říčany na přelomu středověku a novověku

Teprve od roku 1483 se ohledně majitelů Říčan dostáváme na pevnou půdu. Tehdy Říčany zakoupil Mikuláš starší Trčka z Lípy s manželkou Johanou a synovcem Mikulášem mladším Trčkou. Trčkové byli zemanským rodem, který se hlásil ke kalichu a právě během husitských válek a následného neklidného období se domohl značného majetku. Zatímco starší Mikuláš držel Vlašim, jeho synovec vlastnil východočeské statky Veliš, Opočno, Lichtemburk a další. Říčany byly tedy jen jedním z mnoha dalších zboží, které tito bohatí šlechtici skupovali. Paradoxní je, že tím nejbohatším z celé trojice byl mladý Mikuláš, který uvědoměle budoval své panství ve východních Čechách. Proto roku 1491 měnil svůj podíl na Říčanech se strýcem a tetou za jejich východočeské zboží Třebechovice. Z tohoto roku se nám zachoval i popis říčanského panství, náležejícího nyní Mikuláši staršímu Trčkovi a jeho manželce Johance. K Říčanům, které se skládaly z hradu, městečka a poplužního dvora, patřily ještě Radošovice, dále Přestavlky, Nesvačily, Předčice (dnes zaniklé vsi na katastru Říčan), Otice a Zděbrady. Celé zboží bylo odhadnuto na 4000 kop. Říčany tehdy jako panské sídlo nesloužily – Trčkové sídlili na Vlašimi či ve svém pražském domě.

Po smrti Mikuláše staršího (1509) a Johanky (1516) se ujali dědictví jejich potomci. Ti navíc zdědili i rozsáhlá panství svého bratrance, bezdětného Mikuláše mladšího. V jejich rodě zůstaly Říčany až do roku 1544. Jak tehdy městečko vypadalo? O tom víme jen málo. Roku 1510 se připomíná zdejší rychtář jménem Žák. V okolí Říčan se počátkem 16. století dolovalo zlato, čemuž se snažili Trčkové z neznámých důvodů bránit. Doly byly jižně od města při lese u Světic, rýžovalo se i na pitkovickém potoce u Benic. Zdejší hrad však dále upadal a roku 1544 je při popisu města uváděn jako pustý. Roku 1544 (podle jiných pramenů až roku 1551) změnily Říčany majitele. Získal je rytíř Ladislav Vostrovec z Královic, jenž nepocházel z nedalekých Královic v blízkosti Říčan, ale z tvrze Královice u Slaného. Říčany získal za nejasných okolností jako zástavu za půjčku, kterou poskytl Janu Trčkovi z Lípy. Po několika sporech s Trčky byl konečně uznán zemským soudem za právoplatného a dědičného držitele tohoto panství.

Vostrovcové přikoupili k Říčanům ještě další zboží v okolí: Kuří, Lipany, Voděrádky a Krabošice. Po smrti Ladislava Vostrovce vytvořil jeho nejstarší syn Jan z Kuří samostatný statek, k němuž náležely kromě nově získaných statků i Otice. Jeho mladší bratři drželi Říčany a na rozdíl od Trčků zde i sídlili. Nikoli ovšem na zpustlém hradě, ale ve dvou „panských“ domech na náměstí. Ty nesly jméno „Doušovský“ a „Peškovský“. Roku 1572 ale Vostrovcové Říčany prodali kvůli dluhům. Kuří prodal Jan Vostrovec o pět let později. Oba statky koupil týž muž: Jaroslav Smiřický ze Smiřic a na Kostelci.

Říčany součástí panství Smiřických

Od roku 1572 patřily tedy Říčany k souboru smiřických statků, které byly spravovány z Kostelce nad Černými lesy, kde bylo rovněž sídlo vrchnosti. Jaroslav ze Smiřic do roku 1597, kdy zemřel, vytvořil obrovské panství, které přetrvalo nejen jeho smrt, ale i zánik jeho rodu a třicetiletou válku a udrželo se až do roku 1848, kdy zanikl feudální systém a panství jako taková přestala existovat. Jaroslav Smiřický patřil k předním osobnostem své doby. Ač kališník, byl věrným stoupencem krále Ferdinanda Habsburského. Ten jej odměňoval nejen úřady, ale roku 1558 mu výhodně odprodal hrad Kostelec nad Černými lesy spolu s panstvím. Kostelec náležel králi jako konfiskát po Slavatech z Chlumu, kteří se proti panovníkovi postavili při nezdařené stavovské rebelii roku 1547.

Jaroslav ze Smiřic se rozhodl z Kostelce učinit své sídlo a základ vlastního panství. Proto kostelecký hrad nákladně přestavěl na renezanční zámek a začal skupovat okolní statky. Postupně získal Říčany a Kuří, Uhříněves (1578), Koloděje a Královice, Sibřinu, Pitkovice – abychom jmenovali jen sídla větších územních celků. Z takto získaných statků vytvořil pan Jaroslav panství Uhříněves. Ke kosteleckému panství náleželo rovněž mnoho vesnic a městeček: Stříbrná Skalice, Kostelní Střímělice, Jevany, Černé Voděrady, směrem na Říčany Tehov, Mukařov, Všestary; severně od Kostelce to pak byly Pečky, Bylany, Liblice, Tuchoraz, Doubravčice a řada dalších vsí. Jaroslav ze Smiřic však majetek pouze nehromadil, ale byl také dobrý hospodář. Snažil se svá panství pevně organizovat a povznést k větší hospodářské prosperitě. Prvním krokem k tomu bylo spojení drobnějších statků v jeden celek s pevnou organizační strukturou. Právě proto systematicky skupoval malá panství v okolí Říčan. Všechna je potom spojil do jediného celku, panství Uhříněves. Jeho sídlem byl zámek v Uhříněvsi, který nechal Jaroslav Smiřický nově zbudovat na místě někdejší johanitské komendy. Zámek nebyl zamýšlen jako sídlo majitele panství, ale pouze jako místo, odkud mělo být celé panství řízeno – měl zde obydlí a zejména kanceláře vrchnostenský správce a jeho pomocníci. Podobné, jen ještě větší panství náleželo ke Kostelci nad Černými lesy. Obě tato panství však do značné míry tvořila jeden celek. Jejich hranice sledovala starou hranici, vedoucí někdejším pomezním hvozdem.

Říčany měli v tomto správním systému nezastupitelnou úlohu ekonomického střediska uhříněveského panství. Byly totiž jediným městem, které se na jeho území nacházelo. Také lze říci, že ačkoli Uhříněves byla jakousi hlavou panství, Říčany byly jeho srdcem – zde se konaly největší trhy a byla tu soustředěna řemeslná výroba. Nicméně je pravdou, že svým začleněním do uhříněveského panství přišly Říčany s konečnou platností o statut panského sídla a dokonce i sídla správy panství, a až do roku 1848 spadaly pod vrchnostenský úřad v Uhříněvsi. Otázkou je, proč se Jaroslav Smiřický rozhodl zřídit sídlo panství právě v Uhříněvsi. Říčany byly totiž větší a jednoznačně významnější. Zdejší hrad byl patrně už v jeho době natolik zpustlý a poničený, že nebyla šance jej opravit a využít jako sídlo vrchnostenské správy. Dva panské domy na náměstí rozhodně pro správu tak rozsáhlého panství neskýtaly dostatečný prostor. Kromě toho bylo obvyklé, že u sídla panství byl i dvůr, sýpky a stáje. V Říčanech však nebylo kam je umístit. Z toho důvodu se volba Uhříněvsi jeví jako logická, poněvadž zde bylo možno na starších základech vybudovat zámek i přilehlý hospodářský dvůr.

To ale neznamená, že by smiřický pán na Říčany nějak zanevřel. Právě naopak. Jako dobrý hospodář usiloval i o povznesení svého města. Byl to právě on, kdo vymohl Říčanům roku 1575 od českého krále a císaře Maxmiliána II. potvrzení jejich privilegií a udělení nových. Přitom je třeba říci, že se nejednalo o povýšení na město, ale pouze o potvrzení jejich městských práv. Říčany v té době byly městem už více než 200 let. Císař Maxmilián privilegiem, vydaným Říčanům na základě žádosti Jaroslava Smiřického, takto maršálka království českého, udělil městečku výsadu dvou ročních jarmarků a týdenního trhu, právo pečetit listiny zeleným voskem a zejména městský znak, který Říčany, byť v poněkud odlišných barvách, užívají doposud. Privilegium se naštěstí zachovalo v originále, a to včetně vyobrazení říčanského znaku. Je uloženo ve Státním okresním archivu Praha – východ. V druhé polovině 16. století jsme už poměrně přesně zpraveni o tom, jak Říčany vypadaly, a to díky popisu městečka, který pro dědické řízení zhotovil Jan Vostrovec z Kralovic roku 1565 a jenž byl následně vložen do desk zemských. V Říčanech se tehdy nacházelo 41 poddanských domů, povětšinou s příslušnou výměrou polí. Kromě měšťanských domů se připomíná ve městě lázeň, kovárna, obecní mlýn a špitál. Lázeň téměř jistě stála na břehu tehdejšího Lázeňského rybníka, ostatní budovy lze jen velmi těžko umístit. Mlýn snad stál na témže místě u hráze Mlýnského rybníka, kde se nalézal starý mlýn říčanský, zbořený v 2. polovině 20. století. Přímo vrchnosti náležel v Říčanech pouze hrad, který je ale označován jako zpustlý. K němu patřil ještě dvůr, rovněž zpustlý. Funkční byl naopak pivovar, který jistě představoval zdroj nemalých příjmů. K němu náležely ještě sladovna a spilka. A konečně potřebám vrchnosti sloužily zmíněné dva domy, Peškovský a větší Doušovský. Tyto domy se stejně jako dvůr a pivovar nacházely patrně v areálu někdejšího hradu či na jeho okraji.
Hradby Říčany v 16. století neměly a je otázkou, zda byly vůbec dříve ohrazeny. Každopádně k roku 1575 se váže zmínka o Říčanech jako „městečku nehrazeném“.

V této době je naproti tomu doložen říčanský kat, protože městečko mělo hrdelní právo – a to jako jediné na uhříněveském panství. Proto zde byly souzeny a trestány zločiny spáchané na celém panství. Říčany prosluly tehdy „tuhým právem“, které se stalo příslovečným a povědomí o něm se udrželo ještě hluboko do 18. století. Přitom vydržování vlastního kata bylo nákladné a svědčí o bohatství říčanských, že si to mohli dovolit.

Připočteme-li k tomu, že v Říčanech byl i farní kostel s nově opravenou farou, dostaneme obraz malého, ale vzkvétajícího městečka. Jeho začlenění do dominia Smiřických mu navzdory ztrátě funkce správního sídla výrazně prospělo, neboť vrchnost měla zájem na tom, aby její poddaní jezdili na trhy, konané v jejích městech. V téže době měly Radošovice 5 poddanských gruntů.

Jaroslav Smiřický, jak už bylo řečeno, vytvořil v letech 1558 – 1597 východně od Prahy obrovské dominium s centrem v Kostelci nad Černými lesy, kde sídlil. Protikladem jeho úspěchů ve veřejném životě a bohatství byl však nešťastný osobní život. S manželkou Kateřinou z Házmburka měl několik dětí, všechny však ještě v útlém věku zemřely. Ke stáru se proto pan Jaroslav rozhodl, jsa bezdětný, odkázat svá panství zbylým členům rodu, tedy svým synovcům. Aby ale uchránil své celoživotní dílo, učinil tak nezvyklým způsobem. Z panství Kostelec a Uhříněves a pražského paláce na Malostranském náměstí vytvořil tak zvaný fideikomis, neboli, jak se tehdy říkalo, nápadní statek. Tato panství měl podle jeho ustanovení držet vždy nejstarší mužský člen rodu Smiřických. Držitel nesměl statky prodat či zastavit, a to ani jejich jednotlivé části. Po smrti držitele přešel fideikomis opět na nejstaršího člena rodu atd. Dalším ustanovením, které se později ukázalo jako velmi důležité bylo, že z práva na fideikomis jsou vyloučeni duševně méněcenní členové rodu.

Jaroslav Smiřický zemřel roku 1597 ve věku 84 let a byl pohřben v zámeckém kostele v Kostelci nad Černými lesy, který se stal rodovým pohřebištěm Smiřických. Po něm se ujal celého fideikomisu jeho synovec Zikmund, pán na Hrubé Skále, Turnově, Semilech a dalších východočeských panstvích. Už za Jaroslavova života patřili Smiřičtí k nejbohatším českým rodům a každá ze tří linií (hruboskalská, náchodská a kostelecká) držela rozsáhlé majetky. Všichni Smiřičtí byli velmi dobří hospodáři a na rozdíl od většiny šlechticů neměli žádné dluhy. Všichni Smiřičtí byli také stoupenci víry pod obojí, přičemž se stále více přikláněli k jejím radikálnějším proudům. Členy Jednoty bratrské se však nikdo z nich nestal. V politice vždy hájili zájmy evangelických stavů, nicméně proti panovníkovi až do roku 1618 nikdy nevystupovali.

Během 20 let od Jaroslavovy smrti se v držení fideikomisu a tedy i Říčan vystřídali čtyři členové rodu. Většina z nich zemřela velmi mladá a jednotlivé linie rodu vymíraly. Tak se roku 1614 veškerý smiřický majetek soustředil v rukou teprve dvacetiletého Albrechta Jana. Tento vzdělaný a schopný šlechtic pokračoval v dobrých tradicích svého rodu – byl zdatný hospodář i rozhodný stoupenec zájmů evangelických stavů. Jeho přátelství s o mnoho starším Václavem Budovcem, čelným politikem evangelické strany, jej roku 1618 přivedlo do řad stavovské opozice. Právě v jeho malostranském paláci se konala porada úzkého kroužku spiklenců, který ujednal defenestraci císařských místodržitelů. Den poté, 23. května 1618, byl i Albrecht Jan mezi těmi, kdo vlastníma rukama vyhodili z oken Pražského hradu Slavatu, Martinice a písaře Fabricia. Důsledky defenestrace jsou dobře známy. V nastalé válce se ukázal mladý Smiřický nejen jako dobrý organizátor, ale i jako obětavý stoupenec společné věci – žel, byl mezi stavy jednou z mála výjimek. Byl zvolen do třicetičlenného direktoria, která měla řídit zemi až do zvolení nového panovníka a dokonce se uvažovalo i o tom, že by právě Albrecht Jan měl usednout na český trůn. Na podzim 1618 na vlastní náklady vypravil do pole pluk čítající 1000 mužů, který sám přivedl na jihočeské bojiště. Zmožen válečnými útrapami, jsa chatrného zdraví, onemocněl a 18. listopadu 1618 ve svém pražském paláci zemřel. Pomineme-li jeho slabomyslného bratra Jindřicha Jiřího, byl posledním mužským členem svého rodu. S velikou slávou byl pohřben i on do krypty kostela Černokosteleckého zámku.

Albrecht Jan zemřel během stavovského povstání. O jeho statky se rozpoutal spor mezi jeho sestrami Eliškou Kateřinou a Markétou Salomenou. Ten vyvrcholil tragickým výbuchem na jičínském zámku. To vše se ale Říčan týká jen okrajově. Ostatně – po porážce stavů na Bílé hoře roku 1620 se situace kolem smiřického dědictví zcela změnila. Zbývá jen v krátkosti říci něco o ostatních oblastech Říčanska v tomto období. Po Smiřických byli největšími držiteli statků v našem kraji Valdštejnové, kterým náleželo panství Komorní Hrádek. Valdštejnové (a nutno říci, že to byla zcela jiná větev rodu, než ke které náležel slavný vojevůdce, o němž v dějinách Říčan ještě uslyšíme) vlastnili jako součást hrádeckého zboží i Mnichovice, Mirošovice, Senohraby, Hrusice, Ondřejov a další statky až ke Struhařovu. Dalšímu významnému rodu, Lobkovicům, náleželo panství Kamenice se Želivcem a Sulicemi, Beřkovští ze Šebířova vlastnili lojovické panství, k němuž patřily i vzdálenější Radějovice a Strančice. Drobnější statky jako Velké Popovice, Štiřín a Dobřejovice vlastnilo několik členů rodu Mošaurů z Valdova. Jediným církevním statkem byly v našich končinách Všechromy, které náležely klášteru dominikánek u sv. Anny v Praze.

Zničení Říčan za třicetileté války a obnova města

Po porážce stavovského povstání dopadl na rebely hněv vítězného císaře Ferdinanda. Jejich majetek byl konfiskován a přešel do rukou těch, kteří byli Habsburkům věrní. Ti nejschopnější na konfiskacích dokázali neuvěřitelně zbohatnout. Jedním z takových byl i Albrecht z Valdštejna. Po vymření Smiřických po meči se pustil do složité majetkoprávní hry. Jakožto příbuzný Smiřických vymohl na císaři, aby ho jmenoval poručníkem slabomyslného Jindřicha Jiřího. Poté zachránil před konfiskací řadu smiřických statků s poukazem na to, že jeho poručenec se rebelie proti císaři přece neúčastnil! Tak spadla Valdštejnovi do klína podstatná část smiřických statků. Východočeská panství s centrem v Jičíně a na Hrubé Skále si ponechal a ta se stala základem jeho cílevědomě budovaného Frýdlantského vévodství. Středočeská panství Smiřických, k nimž kromě fideikomisního Kostelce a Uhříněvsi patřil i Škvorec, však do jeho plánů nezapadala. Proto je už roku 1623 prodal knížeti Karlu z Lichtenštejna, císařskému místodržiteli. K tomu musel mít ovšem souhlas císaře, poněvadž se jednalo o nezcizitelné fideikomisní statky. Ten ovšem, jako císařův věrný stoupenec, bez problémů získal. Karel z Lichtenštejna se stal tedy novým pánem tří někdejších smiřických panství a tedy i pánem Říčan. Stejně jako Smiřičtí, i on sídlil na kosteleckém zámku, i když se častěji zdržoval v Praze nebo ve Vídni. V jeho rodě se potom zdejší panství, rozšířené ještě koupí dalších statků, udržela až do 19., respektive 20. století.

Kníže z Lichtenštejna kupoval smiřická fideikomisní panství jako vzkvétající statky. Ale to se brzy změnilo. Zuřila totiž třicetiletá válka. Zdá se, že její první polovinu přežily ještě Říčany bez vážnějších ztrát. Teprve švédské vpády, směřující od roku 1639 ku Praze, znamenaly zkázu města. Soldatesky generála Banéra a později Torstensona, kteří se pokoušeli v letech 1645 a 1648 dobýt hlavní město, vypálily Říčany do základu. Vzkvétající městečko se úplně vylidnilo. Roku 1650 se o něm dokonce píše v Merianově Topografii Bohemiae ve smyslu, že nikdo již neví, kde Říčany dříve ležely. Zcela zničeny byly i vesnice v těsném okolí Říčan, Nesvačily a Přestavlky a nebyly už nikdy obnoveny. Říčany opět doplatily na svou polohu u hlavní cesty ku Praze. Fara, na niž byl po Bílé hoře dosazen katolickou vrchností samozřejmě katolický farář, rovněž zanikla. O míře poničení města svědčí i to, že farní správa zde byla obnovena až roku 1707, tedy téměř 60 let po skončení války! Do té doby byl patrně počet obyvatel městečka tak malý, že by vlastního faráře neuživil.

Po odchodu Švédů se do zničeného města jen pozvolna vracel život. V městečku se začali usazovat noví obyvatelé, podle „Soupisu poddaných podle víry“ z roku 1651 zde žilo 20 dospělých lidí včetně rychtáře, primase a šenkýřky. V Radošovicích byl ale v té době pouze jediný „osedlý“, tedy majitel gruntu! Vše nasvědčuje tomu, že šlo o zcela nové rodiny, které dříve v Říčanech nebydlely. Kontinuita osídlení byla tedy během třicetileté války přervána. Z naprosté zkázy se městečko vzpamatovávalo celkem rychle. Roku 1653 byl obnoven úřad konšelů a začaly se opět konat trhy, v témže roce byl opraven i kostel. Nicméně trvalo více než 50 let, než se Říčany zcela vyrovnaly s následky válečných škod. Velký zájem na obnově města měla samozřejmě vrchnost, protože jen obdělávaná půda či domy osazené řemeslníky jí přinášely zisk. Proto se snažila získat nové poddané takřka za každou cenu. Ještě několik desetiletí po skončení válek se v Říčanech stávalo, že zločinci byl prominut trest, pokud se zavázal, že se ujme opuštěného gruntu a bude na něm hospodařit – a tedy odvádět platy vrchnosti. Roku 1668 byla poprvé obnovena celá městská rada skládající se z konšelů v čele s primasem. Tím byl Jan Hladík. Z téhož roku máme i zprávy o obnově obecní samosprávy v dalších vsích uhříněveského panství: Uhříněvsi, Kolovratech, Kunicích, Oticích, Jažlovicích, Kuřím, Lipanech, Voděrádkách, Krabošicích, Nupacích, ale i na dalších místech. Znamená to, že všechny tyto vesnice už byly po třicetileté válce nejen obnoveny, ale nakolik to bylo možné i vzkvétaly.

Roku 1671 se už říčanští měšťané zmohli natolik, že si vystavěli novou radnici se šatlavou. „Rathaus“ byl nejspíš přízemní a stával na místě dnešní „Staré radnice“ na náměstí. Už tehdy měl vížku s hodinami. V radnici byl hostinec – tato tradice se v Říčanech udržela ještě v první polovině 20. století. K budově přiléhala šatlava, která zde byla až do 19. století. V šatlavě byly uloženy i mučící nástroje a odbývaly se tu výslechy právem útrpným. Protože však křik vyslýchaných konšely rušil, nechali zakoupit železné hrušky – roubíky. Roku 1699 byl na náměstí vztyčen Mariánský sloup, jenž byl zbudován podle vzoru Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze. Sloup byl vybudován snad jako dík Matce Boží za záchranu města před morem, ale o přesných důvodech jeho vzniku nevíme nic. Ironií osudu však říčanský sloup stojí dodnes, zatímco jeho staroměstský vzor byl stržen rozvášněným davem po vzniku republiky roku 1918.

Co se týče církevní správy, nedařilo se stále našemu městu získat vlastní farní úřad. Zpočátku podléhaly farářům v Mnichovicích, kteří vedli i matriku pro Říčany. V Říčanech tedy sídlil alespoň kaplan. K obnově říčanské fary došlo až roku 1707. V té době žilo v Říčanech asi 250 lidí. Soupis obyvatel městečka z roku 1691 už uvádí 49 rodin. Z něj se dozvídáme, že „pod městem“ se nacházel mlýn, který byl patrně na místě mlýna staršího. Dále tu byla kovárna a hostinec „na Růžku“, který patřil knížecí vrchnosti.

Říčany barokní a vévodkyně Marie Terezie Savojská

Obnovení říčanské fary bylo jakýmsi vyvrcholením a zakončením úsilí o obnovu města po třicetileté válce. V dalším období se Říčany nepřetržitě rozvíjely a rostly až do dnešní podoby moderního města. Velkou zásluhu na rozkvětu Říčan v 18. století měla vévodkyně Marie Terezie Savojská, rozená z Lichtenštejna. Ta po svém otci zdědila právě panství uhříněveské, kostelecké a další statky ve středních Čechách. Byla dobrou paní svých poddaných po celých 60 let, v letech 1712 – 1772. Byla to právě ona, kdo roku 1719 nechal v barokním slohu obnovit říčanský kostel sv. Petra a Pavla a vystavět novou patrovou faru. Roku 1755 zřídila vévodkyně nadaci, z níž byli vypláceni učitelé na venkovských školách na jejích panstvích – víme, že na říčanskou školu bylo pamatováno 50 zlatými a 4 sáhy otopového dříví ročně. Mimo to vymohla u císařovny Marie Terezie pro Říčany potvrzení městských práv.
Samozřejmě že savojská vévodkyně nevěnovala svou přízeň jenom Říčanům, ale starala se i o svá další panství. Tato zbožná dáma se velmi zasloužila o obnovu a přestavbu řady kostelů v okolí Říčan. Na její náklady byl přestavěn nejen chrám v Říčanech, ale i kostely v Uhříněvsi, Kolovratech, Královicích a jinde. V Kostelci nad Černými lesy, kde bylo její sídlo, nechala Marie Terezie vystavět dokonce zcela nový farní kostel na náměstí.

I sami říčanští dále zvelebovali své město. Protože stará přízemní radnice už nepostačovala, přestavěli ji roku 1736 na patrovou. I na ní byla věžička s hodinami. Tuto barokní podobu radnice můžeme vidět na nejstarší fotografii. Kromě radnice postavili konšelé i novou hřbitovní zeď a kostnici u hřbitova, který se tehdy rozkládal kolem kostela na náměstí.
Tehdy si také Říčany pořídily vlastního kata, poněvadž „vypůjčování“ popravčího mistra z jiných měst pro jednotlivé úkony vyšlo neúnosně draho. Kati sídlili pod městem u Mlýnského rybníka, v dodnes částečně zachované katovně. Roku 1706 byla postavena budova mýta, která v ulici 17. listopadu stojí dodnes a patří mezi nejstarší dochované domy ve městě.
Ovšem doba panování vévodkyně Marie Terezie Savojské nebyla rozhodně požehnanou dobou míru. České země a rovněž Říčany zasáhla podvakráte válka. Poprvé v letech 1740 – 44 válka o dědictví rakouské, podruhé v letech 1756 – 63 válka sedmiletá. Všechna nepřátelská vojska pochopitelně směřovala ku Praze – a tak musela zákonitě přejít přes Říčany. Největší škody způsobili Prusové, kteří do městečka vtrhli v květnu 1757. Mimo jiné vydrancovali faru a strhali z ní i doškovou střechu! Poté odtáhli ke Štěrboholům, kde porazili císařskou armádu. Nicméně z těchto hrůz se Říčany naštěstí brzy vzpamatovaly.

Z této doby se sluší připomenout jména dvou mužů, kteří se významně zapsali do historie Říčan. Prvním byl Tomáš Budil, primas města, který zemřel roku 1759. Byl to bohatý a vážený muž, kterému ve městě patřilo několik domů. Nemálo se zasloužil o povznesení Říčan, například stavbou masných krámů. Významná byla ale jeho činnost stavitelská. Řídil přestavbu kostela v Říčanech, později jej vévodkyně savojská pověřila přestavbou kostelů v Uhříněvsi, Královicích (sv. Markéta), Poříčanech a Skramníkách. Mimoto je pravděpodobná jeho účast na stavbě kostelů ve Štolmíři a Kostelci nad Černými lesy. Tomáš Budil byl tedy významným barokním stavitelem, který se podílel na stavbě či přestavbě téměř všech barokních kostelů na lichtenštejnském středočeském panství. V jeho šlépějích šel i syn Václav Budil, rovněž říčanský primas. Pro Marii Terezii Savojskou přestavoval kostely v Kolovratech, Dubečku a Vyšehořovicích. Je škoda, že stavitelská rodina Budilů (náležel k ní i Václavův synovec Jan), je dnes téměř zapomenuta. Druhým významným mužem barokní doby byl v Říčanech dlouholetý farář Václav Ferdinand Kořil. Ačkoli pocházel z Mladé Boleslavi, prožil většinu života v Říčanech. Nejprve byl téměř deset let kaplanem v Kostelci nad Černými lesy, ale roku 1732 se stal farářem v Říčanech. Farnost spravoval téměř třicet let, zemřel roku 1761. Od roku 1743 byl říčanským děkanem, ačkoli šlo již jen o čestný titul. Kořil se velmi zasloužil o zvelebení zdejší farnosti. Nejenže nechal opravit říčanský kostel a hřbitov a pořídil nový zvon, ale obnovil i chrám a faru ve Slušticích, které pod říčanskou farnost spadaly. Za něj byla též roku 1759 postavena U staletých lip socha Jana Nepomuckého s českým nápisem, která je dnes u říčanského kostela. Václav Kořil však také vedl farní kroniku, která je důležitým historickým pramenem pro dějiny Říčan v barokní době. O Kořilově vlasteneckém smýšlení svědčí to, že kronika je psána v češtině.
Poměrně přesnou představu o tom, jak Říčany a jejich okolí v 18. století vypadaly, nám skýtá mapa Josefinského vojenského mapování z 60. let. Vidíme, že město má stále svůj středověký rozsah, je tedy omezeno pouze na domy kolem náměstí. Jen nepatrně se rozšířilo o dnešní Širokou ulici. Ještě v této době bylo město obklopeno dvěma rybníky. Větší z nich, Lázeňský na jihu, byl vypuštěn na přelomu 18. a 19. století. Severní Mlýnský existuje dodnes.

Říčany v 19. století (do I. světové války)

Na počátku 19. století zasáhly naše země napoleonské války. Do Říčan však jejich ozvuk dolehl jen vzdáleně. Roku 1801 táhla skrze Říčany spojenecká ruská armáda. Rusové se dostali do města znovu roku 1814, kdy táhli z vítězné bitvy u Lipska. Přiváděli s sebou i francouzské zajatce, které zajali nejspíše při srážce u Chlumu (Kulmbachu) v Krušných horách. Zatímco Rusové byli ubytováni přímo v Říčanech a v knížecím hostinci Na růžku dokonce pořádali plesy, Francouzi byli drženi v táboře pod městem. Podle vzpomínek současníků byli sužováni hladem a nemocemi a byli velmi vděčni i za obyčejnou polévku, kterou jim soucitní říčanští dávali. Během pouhých dvou dnů zemřelo tehdy u Říčan na 40 francouzských vojáků. Pohřbeni byli do hromadného hrobu na místě dnešního dopravního hřiště. Nemoci se nevyhnuly ani Rusům. Ti, kteří v našem městě zemřeli, byli rovněž pohřbeni – do stejného hrobu jako jejich francouzští zajatci. Podle popisu z roku 1826 měly Říčany 114 domů, ale roku 1843 už 135 domů, v nichž žilo 1009 obyvatel. Rok poté byla vystavěna (1844) nová patrová škola, protože starší už nedostačovala. To se stalo roku 1844 a školní budova stála mezi někdejším hradem a kostelem. Její podoba je ještě zachycena na starých fotografiích. Už roku 1833 byl zrušen hřbitov kolem kostela a za městem založen nový, který až do počátku 50. let 20. století stával na místě dnešního Parku por. Koreše (dnešní Olivova ulice). Roku 1830 založil uhříněveský vrchnostenský hejtman Jesser chudobinec. Ten po roce 1848 převzala obec. V pozdějších letech jej důkladně přebudovala a tak sloužil svému účelu ještě po II. světové válce.

Popis z roku 1843 skýtá zajímavý pohled na město. Kromě zmíněných domů tu byl kostel s farou, škola, radnice, městský poplužní dvůr, městu patřila i kovárna a masné krámy naproti radnici. Vrchnosti naopak patřila cihelna (nejspíše ta u Staletých lip) a myslivna (v dnešní Olivově ulici). Na náměstí se konaly ročně čtyři výroční trhy. Měšťané se živili zejména zemědělstvím, v menší míře řemesly. Hojně zastoupeni byli zejména ševci. Od 18. století existovala v Říčanech cechovní organizace. Prapory jednotlivých cechů, z nichž některé pocházejí až z konce 18. století, jsou dodnes uchovávány v našem muzeu. Výstavbou prostorné školy a zrušením hřbitova uprostřed náměstí učinily Říčany významný krok na cestě k modernímu městu. Nicméně stále zůstávaly poddanským městem. To se změnilo až roku 1848, kdy bylo poddanství zcela zrušeno. Říčanští se staly plnoprávnými a svobodnými občany. Zbavili se područí lichtenštejnské vrchnosti, které bylo v jistých ohledech tíživé, ale v jiných blahodárné. Lichtenštejnové nejen vybírali od poddaných peněžní dávky, ale také zvelebovali svá panství, z čehož měli prospěch i jejich poddaní. Zrušení poddanství ale neznamenalo, že lichtenštejnská knížata zdejší kraj opustila. Nadále jim patřily zámky, hospodářské dvory, rybníky a lesy. A to až téměř do poloviny 20. století.

Rok 1848 probíhal bouřlivě i v Říčanech. I zde vznikla národní garda, která se vyzbrojila puškami a cvičila se pro případný střet. Po vypuknutí svatodušních bouří v Praze statečně vytáhla hlavnímu městu na pomoc, ale když u Běchovic spatřili gardisté útok Windischgratzových husarů na gardisty z východních Čech, raději se říčanští rychle vrátili do města a na boj se už neodvážili ani pomyslet. O tom, že garda nebyla zle vyzbrojena, svědčí skutečnost, že na příkaz státu bylo krajskému soudu v Jílovém odevzdáno 94 pušek z výzbroje rozpuštěné gardy. Hned po zrušení vrchnostenských práv byla celá země nově organisována podle okresů. Nadřízené orgány zvažovaly, zda nově zřízený okresní soud a berní úřad umístit v Říčanech či v Uhříněvsi, která byla sice menší, ale měla vhodné budovy, jež dosud sloužily vrchnostenské správě. Říčanští se ale chopili příležitosti. Vypravili na příslušná místa delegaci a slíbili, že neprodleně pro soud i berní úřad vystaví novou budovu. A dosáhli svého. Soud i úřad byly zřízeny v Říčanech a zůstaly zde až do reorganizace okresů roku 1960. Se stavbou nové budovy bylo okamžitě započato. Vyrostla hned vedle staré radnice na místě někdejší šatlavy a stojí zde doposud – byť je v ní dnes umístěna základní škola. Od roku 1864 zde sídlila i okresní správa. Říčany se tak staly okresním městem, což nemálo přispělo k jeho prestiži a podpořilo místní rozvoj. Po stavbě nové „okresní“ budovy ale vznikla zvláštní situace. Na náměstí vedle sebe stála stařičká barokní radnice a moderní budova soudu. To nebylo právě dobrou vizitkou říčanských konšelů. Proto bylo roku 1864 započato se stavbou nové radniční budovy. Stála na místě té staré a ze zpráv není jisté, zda se nejednalo pouze o důkladnou přestavbu barokního „rathauzu“. Radnice byla vystavěna v novogotickém slohu, opět s věžičkou a hodinami. V této podobě se zachovala radnice do dnešních dnů, ačkoli městské zastupitelstvo už zde nesídlí. V radnici však najdeme knihovnu, infocentrum a matriku. Konají se zde také svatby. Zajímavostí je, že až do roku 1912 na radničních hodinách ukazovala malá ručička minuty a velká hodiny, což mohlo přespolní mást.

Roku 1866 se rozhořela prusko-rakouská válka. Ani tehdy nebyly Říčany ušetřeny nepřátelského vpádu, ačkoli tentokrát neznamenal žádnou větší pohromu. Prusové město „pouze“ obsadili a bedlivě střežili zdejší důležitou cestu ku Praze, a tak se stalo, že v hostinci na dnešní Černokostelecké ulici zadrželi F. Palackého a jeho zetě F. L. Riegra, kteří byli na cestě do hlavního města. Palackému vojáci dovolili pokračovat v cestě, avšak Rieger byl zadržen a přes noc střežen ozbrojenou stráží v patře radošovického hostince. Teprve následujícího dne se celá situace vyjasnila a byl propuštěn na svobodu. Celou událost dnes připomíná deska ve zdi zmíněného hostince na Černokostelecké ulici, na kraji Říčan směrem ku Praze. Větších škod Prusové nezpůsobili a rozvoj Říčan tak mohl nerušeně pokračovat. Klíčové pro rozvoj města bylo zavedení železnice, která spojovala Prahu s Vídní, hlavním městem Podunajské monarchie. Železnice vycházela z dnešního pražského Hlavního nádraží a přes Říčany pokračovala na Benešov, Tábor a dále do Rakouska. Provoz na ní byl zahájen roku 1874, zatím po jedné koleji. Ještě do roku 1914 byla však položena i druhá kolej. To napovídá, že dráha měla velký význam, daleko větší než dnes, kdy je Vídeň jen hlavním městem sousední země.

Ovšem nebudovala se jen železnice, ale i další komunikace. Už někdy ve 30. letech 19. století byla cesta z Prahy do Kouřimi, tzv. Černokostelecká, přebudována z příkazu státu na řádnou silnici. Ve 40. letech pak byly zbudovány silnice další, které vedly z Říčan do Mnichovic a do Kolovrat. Další silnice pak byly budovány od 70. let. V následném poklidném období, trvajícím více než 40 let až do vypuknutí I. světové války, zažily Říčany velký rozkvět. A to ve všech ohledech – hospodářském, kulturním i stavebním. Nejprve byl založen Okresní hospodářský spolek (1870), dále Okresní záložna (1874). Na kraji města byly postaveny velké parní mlýny firmy Bartoš, které mlely obilí okolních sedláků. Říčansko totiž i přes průmyslový rozvoj svého centra zůstalo zemědělskou oblastí, která zásobovala potravinami hlavní město. Co se týče kulturních aktivit, byly v Říčanech, stejně jako ve většině jiných měst a městeček, založeny různé spolky, zejména si uveďme sbor dobrovolných hasičů (1874), Pěvecký spolek Jablonský (1881), Sokol (1896), Okrašlovací spolek (1901), Sportovní klub (1901), věnující se kopané. Co se týče stavebního vývoje, rozrůstaly se Říčany do všech stran a pozvolna splývaly s blízkými Radošovicemi. Vzrůstajícímu počtu obyvatel už nestačila malá škola na náměstí.

Proto byla roku 1908 vystavěna nová dvoupatrová školní budova, v níž kromě obecné školy sídlila i škola měšťanská. Kromě toho měly vlastní školu Radošovice, které byly samostatnou obcí. Další významnou stavbou byla vychovatelna manželů Olivových, tzv. Oliveum, která vznikla na hranicích říčanského katastru u lesa u Vojkova. Významný mecenáš, Alois Oliva, sem vychovatelnu přenesl z Prahy roku 1896. Říčanští si jej velmi považovali, udělili mu čestné občanství města, a když roku 1899 zemřel, zúčastnili se jeho pohřbu i říčanský starosta se dvěma radními.

Roku 1896 byly na katastru Říčan směrem při cestě na Tehov založeny tzv. Thomayerovy školky. Byly to rozsáhlé zahrady, sloužící k pěstování okrasných rostlin, zejména dřevin. Jejich majitelem byl významný pražský zahradní architekt František Thomayer, který budoval parky a zahrady jak v několika českých městech, tak i na zámcích po celé rakouské monarchii i v cizině. Jeho bratrem byl významný český lékař Josef Thomayer, po němž je pojmenována krčská nemocnice. Nejenže se spolu s bratrem Františkem podílel na koupi pozemků v Říčanech, ale do vily, která zde stála, spolu oba bratři často jezdili. V příjemném zákoutí nedaleko hlavního města je navštěvovali jejich přátelé, mezi něž patřily čelné osobnosti našeho kulturního života. Z nejvýznamnějších jmenujme J. Vrchlického, S. Čecha, A. Jiráska a M. Alše. František Thomayer dokonce navrhl i některé parkové úpravy na říčanském náměstí. Dnes je bohužel Thomayerova vila přestavěna k nepoznání a ze školky zbylo jen zplanělé houští.

Roku 1908 bylo konečně založeno říčanské muzeum. Bylo původně nazváno „Jubilejní“, poněvadž bylo založeno v roce 60. výročí panování císaře Františka Josefa. Ačkoli se jeho název za století několikrát změnil, muzeum přetrvalo až do dnešní doby.

I. světová válka

Do osudů města, stejně jako všude jinde, zasáhla nelítostně světová válka, která vypukla roku 1914. Většina dospělých mužů byla odvedena na frontu. Mnoho z nich se již nevrátilo. Desky na zdi staré říčanské radnice připomínají několik desítek těch, kteří nalezli ve válce smrt. Z nich připomeňme Gustava Trnku, mladého historiografa Říčan, který padl na srbské frontě v prvních týdnech války roku 1914. Z jeho pera pochází kniha Město Říčany v minulosti i přítomnosti, která je vynikajícím pramenem k dějinám Říčan od nejstarších do počátku 20. století. Trnka ji sepsal podle poznámek svého učitele A. Mudruňky, který byl rovněž prvním ředitelem našeho muzea. Ne všichni obyvatelé Říčan ale bojovali na stejné straně fronty. Kromě vojáků věrných rakouské monarchii měli i Říčany své legionáře. A nebylo jich málo. Zdejší jednota Čs. obce legionářské čítala v meziválečné době několik desítek členů. Pět zdejších legionářů položilo ve „velké válce“ za samostatný stát své životy.
Samozřejmě, že život v našem městě, přestože se nalézalo daleko od válečných operací, byl válkou poznamenán. Nastal nedostatek pracovní síly (muži byli na frontě) a z toho pramenil nedostatek potravin a vůbec všech životních potřeb. Kromě toho došlo v Říčanech k události, která byla v tehdejších poměrech ojedinělá – k protirakouské propagandě. V noci na 7. ledna 1917 pod rouškou tmy byly ve městě vylepeny „vlastizrádné“ letáky. Byl to už třetí případ v krátké době. Protože by z toho městu mohla vzejít škoda, vypsala městská rada odměnu 1000 korun za dopadení pachatele. Zastupitelstvo tento čin rozhodně odsoudilo prohlašujíc, že se jistě musí jednat o čin cizího člověka, nikoli obyvatele Říčan. Městská rada tehdy zdůraznila, že jejich město bylo vždy loajální císaři i monarchii. Trvalo celý rok, než byl odhalen strůjce letákové aféry. Byl jím Stanislav Burian, který byl zatčen strážníkem A. Pencem. V březnu 1918 rozhodla městská rada, že má být strážníkovi vyplacena odměna za dopadení „pachatele“.

O osudech země se ale rozhodovalo na frontách světové války. A zde bylo Rakousko beznadějně poraženo. 28. října byl v Praze vyhlášen samostatný stát. A co v Říčanech?
Zde byla městská rada vývojem událostí zaskočena. Věrna úřední tradici rakouské monarchie, snažila se dotazem na nadřízená místa zjistit, kterak by měla na vyhlášení Československa reagovat. Dříve, než úřední cestou obdržela odpověď, vyšli však obyvatelé do ulic a spontánně oslavili vznik samostatného státu. Právě tato liknavost byla později městské radě vytýkána. 2. července 1919 se sešla slavnostní schůze zastupitelstva, na níž se konala slavnostní přísaha republice a následně volba nového starosty.

Mezi světovými válkami

V meziválečném období se Říčany dále rozrůstaly a pozvolna splývaly se sousedními Radošovicemi. Radošovice, kdysi jen nepatrná vesnička u Říčan, se po I. světové válce staly vyhledávanou rekreační oblastí i místem, kde si stavěli domy příslušníci střední třídy. Radošovice vyrostly v moderní vilovou čtvrť. Měly vlastní školu i poštu. Hranice mezi oběma obcemi se brzy stala jen pomyslnou. Na konci 30. let bylo v Radošovicích zbudováno moderní koupaliště s věhlasnou restaurací, zvané podle svého nájemce „Na Jurečku“. Sem zejména na přelomu 30. a 40. let zajížděly na rekreaci i známé osobnosti, za všechny jmenujme herce Oldřicha Nového. Už dříve vybudovaly své koupaliště i Říčany. Ve 30. letech byl obnoven a nově upraven někdejší rybník Marvánek, nacházející se jižně od města. Jeho budování však provázela řada politických sporů v říčanském zastupitelstvu a stavba Marvánku se tak nejednou stala důležitým tématem místních voleb.
Návštěva koupaliště však byla pouze jednou z řady možností, jak obyvatelé Říčan mohli trávit volný čas. Ve městě fungoval biograf – Bio Sokol, působila zde řada ochotnických divadelních spolků v čele se spolkem Tyl, který funguje dodnes. Městská knihovna, navazující na starší tradici zdejší Čtenářské besedy, byla založena roku 1920. V Říčanech působilo také několik sportovních oddílů – Sokol, fotbalisté, Studentský sportovní klub (SSC), Dělnická tělovýchovná jednota.

Říčany byly od roku 1918 stále těsněji svázány s Prahou. Jednak řada říčanských obyvatel v hlavním městě pracovala, jednak se zde usazovali lidé z Prahy či v ní pracující – zejména kvůli poměrně levnému bydlení a dobrému spojení s hlavním městem (železnice). Z téhož důvodu zde bydlelo i mnoho vysokoškolských studentů, a to včetně zahraničních. Významné společenství tu tvořili ruští studenti z řad emigrantů – jednalo se o natolik početnou menšinu, že kvůli nim říčanský obchodní dům Mestek dokonce tiskl reklamy v ruštině!
Počátkem 20. let zavítal do Říčan častěji během svých vyjížděk na koni president Masaryk, který měl své letní sídlo na zámku v Kolodějích. Záhy ale přesídlil do Lán. Ačkoli Říčany rostly v moderní okresní město, jejich okolí bylo stále zemědělské. Úrodná půda a blízkost hlavního města, závislého na dovozu zdejších potravin, vedly k rozkvětu selského stavu na Říčansku. Není proto náhodou, že ze zdejšího kraje pocházel i dlouholetý předseda agrární strany Antonín Švehla, který byl v období První republiky opakovaně předsedou vlády. Od roku 1908, kdy byl zvolen poprvé poslancem, kandidoval vždy A. Švehla za říčanský okres. Jeho památku připomíná socha v životní velikosti, která dnes opět stojí v našem městě. Původně byla vztyčena nedlouho po Švehlově smrti, roku 1936, a to přímo na náměstí. Nacisté a komunisté jí však nedopřáli klidu.

Ve dvacátých letech žili v Říčanech také dva pozoruhodní muži.  Prvním z nich byl divizní generál Radola Gajda, který zde zakoupil vilu a nechal ji přestavět. Gajda byl generálem čs. legií na Rusi, vynikajícím vojevůdcem, po návratu do vlasti pak vůdcem českých fašistů a odpůrcem hradní politiky. Nicméně v období Mnichova rozhodně vystoupil na obranu republiky proti nacismu. Za Protektorátu se nepropůjčil ke kolaboraci s okupanty, naopak, měl napojení na český odboj. Místu, kde stála jeho vila, nyní už zbořená, se dodnes říká „Na Gajdovce“. Druhým významným mužem byl JUDr. Otakar Klapka. Rodem z Moravy, nastoupil na sklonku I. světové války jako okresní úředník do Říčan. Zde žil až do roku 1928. Poté se stal poslancem a roku 1939, po okupaci zbytkového Československa, pražským primátorem. V této funkci se zapojil do protinacistického odboje a byl roku 1940 zatčen. Byl odsouzen k smrti a na podzim 1941, po nástupu R. Heydricha, zastřelen.

Nacistická okupace

Po zabrání zbytkového Česko-Slovenska a vytvoření protektorátu v březnu 1939 skončil poklidný život Říčan. Započala „arizace“ židovských podniků. Podle norimberských zákonů byla postupně omezována práva zdejších Židů, posléze se přikročilo k jejich deportaci do koncentračních táborů. Do roku 1945 zahynulo 35 osob židovského původu z Říčan. Jednalo se zejména o rodiny Krausových, Beckových, Elsnerových a Strašnových. V koncentračním táboře zahynul i významný vynálezce, elektrotechnik Emil Kolben, pocházející z nedalekých Stránčic. Ovšem i proti českému obyvatelstvu směřovaly záhy represe okupační moci. V Říčanech bylo zabráno pro potřeby německých orgánů několik budov, například hotely Monopol a Amerika a restaurace U Vaverů, kde měli okupanti z počátku svůj hlavní stan.
Říčany byly ovšem městem se silnou legionářskou a sokolskou tradicí. Zdejší obyvatelé se nehodlali s okupací smířit a záhy zde bylo organizováno několik složek protinacistického odboje. Měly povětšinou napojení na pražské odbojové organizace. Odbojáři se soustředili jednak na zpravodajskou činnost, jednak na získávání zbraní pro případné ozbrojené povstání. Několik pušek z výzbroje zrušené střelecké gardy schovávali doma s nasazením života Fr. Štěpánek a starosta Jindřich Hofta. Posléze byly tyto zbraně spolu s dvěma bednami ručních granátů uschovány v kabinách koupaliště na Marvánku.

Další odbojáři se soustředili na distribuci protinacistických tiskovin. Říčany hrály v tomto ohledu důležitou roli, poněvadž se sem dostávaly železniční cestou z Prahy odbojové materiály a odtud byly dále roznášeny po celém kraji, až do Kostelce nad Černými lesy.
Důležitými osobnostmi protinacistického odboje byli starosta Jindřich Hofta a jeho bratr Otakar. Jindřich jakožto starosta měl hlavní slovo při oslavách Husova výročí roku 1939. Za projev přednesený při této příležitosti byl záhy zatčen gestapem a po 10 dní držen ve vazbě. Nicméně se nedal zastrašit. Díky jeho pevnému vlasteneckému postoji, v němž starostu podporovalo i zastupitelstvo, se dařilo zcela sabotovat snahu okupantů zavést v Říčanech dvojjazyčné nápisy. Němčina se na ulicích objevila až na jaře 1940, kdy bylo obecní zastupitelstvo rozpuštěno, a správou města byl pověřen vládní komisař. J. Hofta se nebál dát své vlastenecké smýšlení najevo – až do konce svého úřadování měl v kanceláři vyvěšen velký portrét presidenta Masaryka. Bratři Hoftové se také podíleli na tisku a distribuci odbojového časopisu „V boj“. Díky Otakarovi vznikla v Říčanech dokonce tiskárna tohoto časopisu. Oba dva však postupně zatklo gestapo – Otakara Hoftu v dubnu 1940, jeho bratra v září téhož roku. Otakar Hofta byl za odbojovou činnost odsouzen k smrti a 22. února 1943 v Berlíně – Plőtzensee popraven. Jindřicha Hoftu se nacistům nepodařilo z odbojové činnosti usvědčit, přesto však byl až do konce války držen v koncentračním táboře. Na jaře roku 1940 bylo říčanské obecní zastupitelstvo zásahem nadřízených míst zrušeno a město až dokonce války spravovali vládní komisaři. Od 1. dubna téhož roku to byl Ladislav Hynek, který byl aktivním kolaborantem. Svěřený úřad ale zneužíval k vlastnímu obohacení, proto byl už v listopadu sesazen a na jeho místo jmenován umírněný Jan Hanousek. O tom, že v Říčanech bylo odbojové hnutí velmi silné, svědčí skutečnost, že v koncentračním táboře byl vězněn nejen nejvyšší představitel „moci světské“, starosta J. Hofta, ale i „moci duchovní“ - říčanský děkan Josef Ježek byl v srpnu 1943 zatčen za to, že v kázáních vyjadřoval protiněmecký postoj, a následně vězněn až do osvobození v několika koncentračních táborech.

Z dalších obětí nacistického teroru v Říčanech připomeňme Ladislava Bejčka a Josefa Paličku, kteří byli po atentátu na Heydricha popraveni na Kobyliské střelnici v Praze.
Své pevné mravní postoje zaplatil životem i Jan Šafra, inkasista elektrických podniků města Říčan. Jeho dcera měla známost s mladým Židem z Mnichovic. Pro toho si gestapo přišlo právě ve chvíli, kdy byl na návštěvě u Šafrů. Pan Šafra se tehdy snažil vzbudit v gestapáckých sadistech soucit se zadrženým slovy: „Pánové, vždyť je to také člověk“. To stačilo, aby byl rovněž zatčen a poslán do koncentračního tábora v Terezíně, kde v únoru 1942 zemřel. Jeho pohřeb, který se z „milosti“ okupantů mohl konat doma, přerostl v protinacistickou manifestaci. Obětí nacistické zvůle však bylo v Říčanech více. Jejich jména najdeme na pomníku na zdi staré radnice vedle padlých v I. světové válce i v květnovém povstání.
Zajímavostí je, že do odboje byli zapojeni na Říčansku hlavní osoby zdejších včelařských spolků – nejprve Otakar Brenner, autor mnoha knih o chovu včel, posléze Silvestr Učeň, předseda říčanských včelařů. Na Říčansku se nepodařilo nacistům odboj zlomit ani po roce 1942, kdy byla odbojová činnost v Protektorátě do značné míry ochromena. Právě do našeho kraje byl přepraven generál Luža, žijící v ilegalitě. Luža připravoval celostátní ozbrojené povstání, které mělo vypuknout tehdy, až se přiblíží spojenecké armády. Jeho pobočníkem byl por. Josef Koreš z Říčan – jeho rodina zde vlastnila truhlářství. Protože ale gen. Lužovi bylo v patách gestapo, stával se jeho pobyt na Říčansku nebezpečným. Proto se na podzim 1944 odbojáři rozhodli, že Luža s Korešem přejdou na Moravu, kde je ukryjí další členové odbojových organisací. V obci Hříště u Přibyslavi byli ale v místním hostinci zadrženi hlídkou českých (!) četníků. Při následné přestřelce byl generál Luža zabit, Josef Koreš raněný uprchl. Po několika metrech, když seznal, že zranění mu znemožňuje útěk, volil raději dobrovolnou smrt, než by padl živý do rukou gestapa. Statečnost říčanského rodáka připomíná dnes ve městě park, který nese jeho jméno. Uprostřed parku stojí jeho pomník, u nějž se dodnes každý rok 2. října scházejí členové říčanského SSC (Studentský sportovní klub), jehož byl Josef Koreš členem. Vzpomínají na padlého kamaráda.

Jednou z mála kladných věcí, k nimž došlo v letech nacistické okupace, byl odkaz slečny Růženy Klímové, která v závěti odkázala svoji vilku městskému muzeu. To tak roku 1940 konečně získalo vlastní budovu, ačkoli ji mohlo naplno využít až počátkem 50. let.
Na jaře 1945 se k Říčanům stále více přibližovala fronta. Říčany tak opět hrály významnou úlohu jako důležitý bod na cestě z jihovýchodu k hlavnímu městu. A to nejen na silnicích, ale také na železnici. Po vypuknutí povstání v Praze 5. května sehrály právě Říčany klíčovou roli při boji s německými jednotkami, přisunovanými proti hlavnímu městu po železnici z jihu. Z výcvikového prostoru SS na Sedlčansku a Neveklovsku se totiž snažili nacisté přepravit tankové jednotky do Prahy. Protože benzínu už měli jen malé zásoby, přepravovali tanky po železnici, právě po trati Benešov – Říčany – Praha. V okolí dráhy došlo kvůli tomu na Říčansku k tuhým bojům mezi okupanty a povstalci.

V Říčanech, stejně jako jinde, vzniklo povstání živelně. Záhy se jeho velení ujal Vincenc Zeman, nadporučík v záloze. Politicky stál v čele povstání předseda Revolučního národního výboru MUDr. Jan Rýdl. V dalších dnech pokračovaly boje podél celé železnice, kterou se nacistům nepodařilo ovládnout. Naopak, skupině říčanských povstalců se po dramatické přestřelce a za cenu tří padlých (Přibyl, Schmerzenreich, Freiwillig) podařilo zajmout v terénním zářezu u zdejšího nádraží německý lazaretní vlak s připojeným protileteckým flakem. Vlak i se zdravotním materiálem, který vezl, vypravili říčanští do Prahy na pomoc povstalcům. Navzdory tomu, že byl transport ostřelován ve Vršovicích německými tanky, dorazil na místo určení. Díky ukořistěným flakům na železničních vagónech, kterými povstalci blokovali trať, díky několikerému přerušení železnice sabotáží a díky statečnosti obyvatel všech obcí ležících při trati (zejm. Stránčic a Čerčan) se podařilo blokovat železnici až do konce bojů a zabránit tak přesunu německých tankových jednotek po kolejích. Musely volit cestu „po vlastní ose“ a jejich postup na Prahu se tím výrazně zpomalil.

Nemalé potíže působila povstalcům posádka asi 280 německých vojáků v říčanské škole na náměstí, která byla velmi dobře vyzbrojena. Hned 5. května se však V. Zemanovi a veliteli četnické stanice Beerovi podařilo sjednat s jejich velitelem příměří na čestné slovo. Němci se zavázali, že neopustí školu a nezasáhnou do bojů, pokud nebudou sami napadeni. Z toho důvodu pak museli velitelé mírnit některé horkokrevné povstalce, kteří chtěli na školu za každou cenu zaútočit. To by vedlo ke zbytečnému krveprolití. Nutno říci, že německý velitel svůj závazek dodržel a jeho muži se do bojů nezapojili. V noci na 8. května pak posádka kapitulovala do rukou velitele V. Zemana pod podmínkou, že její členové budou považováni za řádné válečné zajatce. Zatímco na železnici pokračovaly boje, stavěli říčanští povstalci také barikády na černokostelecké silnici, po níž se valily německé oddíly. K bojům došlo zejména na Vojkově, ale nacisté neprorazili. Teprve později byl dojednán mírový průjezd Wehrmachtu přes Říčany – ale nikoli směrem na těžce bojující Prahu, ale směrem jihozápadním, na zbraslavský most a dále do amerického zajetí.

Největší nebezpečí pro celou oblast představovala posádka SS ve Stránčicích. 8. května proti ní směřoval soustředěný útok povstalců z Mnichovic a z Říčan. Říčanskou jednotku vedl prap. Josef Stuchlý, bývalý ruský legionář. Ten na počátku boje nedaleko Stránčic padl. SS-mani nicméně začali ustupovat směrem na Popovice a dále na západ, jsouce pronásledováni povstalci. Místem posledního odporu SS byl popovický pivovar, avšak i odtud se nakonec Němci stáhli. Podle statistiky, zaznamenané velitelem povstání Vincencem Zemanem, se bojů na naší straně účastnilo 1711 osob obojího pohlaví. Padlo 45 lidí, 43 bylo zraněno. Toto jsou patrně čísla, vypovídající o celém Říčansku. Do příchodu Rudé armády shromáždili povstalci v Říčanech 8000 německých zajatců!

Rusové vstoupili do našeho města 9. května v 17:30, jsouce nadšeně vítáni obyvatelstvem.
Osvoboditelé záhy převzali kontrolu nad zdejším zajateckým táborem, který se nacházel na místě dnešního hřiště rugby (tehdy zde bylo hřiště fotbalové). Na druhém fotbalovém hřišti, které leží přes silnici od dnešního rugbyového a slouží svému účelu dodnes, zřídili druhý zajatecký tábor pro vlasovce. Zde vládl podstatně krutější režim a několik zajatců bylo přímo na tomto místě sověty popraveno. Lidová spravedlnost neměla soucit ani s kolaboranty. F. G. Vacek, velitel městské policie za dob komisaře Hynka, který aktivně pomáhal nacistům, byl večer 9. května zatčen a následně zastřelen přímo na ulici, v místech u křížku na začátku dnešního parku Ant. Švehly.

Poválečné období

Prvním starostou města po obnovení Československa se stal předseda Revolučního národního výboru, Dr. Rýdl. V úřadě byl však jen do roku 1946. Ve městě byly obnovovány pomníky, které nacisté odstranili. Byla to jednak socha Antonína Švehly, kterou Němci odstranili z náměstí, ale nestihli ji zničit. Protože však agrární strana byla obviněna (zcela neprávem!) z kolaborace a byla dokonce zakázána, nemohla se socha jejího předsedy vrátit na původní místo. Byla tedy vztyčena v parku na okraji města. Na své místo se naopak mohl vrátit pomník obětem I. světové války. Plastika tří legionářů i desky se jmény padlých byly opět připevněny na zeď radnice. K tomu byly připojeny desky se jmény obětí II. světové války. Poválečná svoboda však netrvala dlouho. Komunisté roku 1948 provedli převrat. Záhy poté, co se chopili moci, následovala čistka na říčanské radnici. Starostou se stal komunista Josef Franěk.

Komunisté začali vyvlastňovat majetek, zemědělce nutili ke vstupu do družstev. Na Říčansku, kde byl selský stav tradičně silný, se zpočátku zemědělci proti kolektivizaci bránili. Nicméně komunistům se podařilo neuvěřitelně rychle zlikvidovat jak odpor, tak sedláky jako takové. Kdo neuposlechl, byl bez milosti zatčen a uvězněn nebo nuceně vysídlen do pohraničí. V rámci likvidace selského stavu byla také odstraněna socha A. Švehly, kterou komunisté dočasně schovali na zahradu Lidové školy umění na říčanském náměstí. Odtud se jedné zimní noci roku v lednu 1949 socha záhadně ztratila. Celých 40 let o jejím osudu nikdo nic nevěděl. Až po pádu komunistického režimu se přihlásila skupina starších občanů, kteří tehdy, ještě jako mladíci ze selských rodin, tajně dopravili pomocí traktoru přes zamrzlý mlýnský rybník Švehlovu sochu do Lipan. Zde ji ukryli ve studni, kde zůstala ukryta několik desetiletí. Socha byla po Listopadu ze studně vyzdvižena a dnes opět zdobí park, který je po velikém státníkovi pojmenován. Místo jí musela uvolnit socha rudoarmějce, kterou zde komunisté po roce 1948 vztyčili. Nicméně ne vše, co se „za komunistů“ dělo, bylo ke škodě města. Na počátku 50. let zde bylo zřízeno čtyřleté gymnázium. Ačkoli jeho vznik provázely problémy, podařilo se místním stranickým funkcionářům díky osobní schůzce s ministrem školství Z. Nejedlým zřízení gymnázia prosadit. Tento ješitný stařík okamžitě zřízení střední školy odsouhlasil, když mu říčanští zastupitelé navrhli, že by ústav nesl jeho jméno. A tak naše město získalo vlastní gymnázium – Gymnázium Zdeňka Nejedlého. Tato škola působí v Říčanech dodnes – byť nyní nese hrdě jméno J. A. Komenského, učitele národů.